Náboženství a děti

V názvu tématu tohoto čísla Dingiru "Náboženství a děti" vlastně ještě jeden pojem chybí: společnost. Nejde jen o to, jak náboženská společenství jednají s dětmi svých příslušníků, ani jen o to, jak děti reflektují svou náboženskou socializaci, ale do hry vstupuje i proměnlivý vztah společnosti k náboženství i proměnlivý vztah společnosti k dětem. A navíc - komu by se snad pořád ještě zdálo takové téma jednoduché - každé náboženské společenství zaujímá ke "svým" dětem jiný postoj. Některé bere děti velmi vážně, a dokonce s nimi třeba spojuje velká očekávání budoucí kosmické proměny, v některých jsou děti ignorovány a jejich výchova plně ponechána v rukou rodiny a ještě v jiných jsou chápány třeba i jako překážka osobního duchovního růstu. Některá společenství věnují své materiální a lidské zdroje k pečlivé katechezi dětí, v jiných se naopak dospělí učí od dětí, u nichž předpokládají mravní nezkaženost či duchovní zralost, získanou v předchozích inkarnacích. Některá společenství podporují porodnost svých příslušníků, jiná od rodičovství odrazují. Ve vyjmenovávání takových rozdílů bychom mohli ještě pokračovat, ale i z toho, co bylo řečeno, je jasné, o jak komplexní téma se jedná.

Při přípravě tohoto čísla časopisu Dingir pojala redakční rada záměr, aby čtenáři dostali podněty z různých oblastí tohoto velmi diferencovaného tématu. Otevírá ho proto studie psychologa a evangelického faráře Ivana Ryšavého z oboru vývojové psychologie, která připomíná různé stupně vývoje dětské religiozity a obsahuje navíc i podněty, vyplývající ze srovnání českého výzkumu s výzkumy zahraničními. Religionista Pavel Hošek shrnul základy současné diskuse o právech dítěte v oblasti náboženství, která mohou být v napětí s právem rodičů na výchovu dětí podle svého přesvědčení. Zdeněk Vojtíšek zkoumal fenomén tzv. indigových dětí jako jednu z částí myšlenkového zázemí hnutí Nového věku, která je patrně reakcí na krach idealizovaných představ o dětství v současných západních společnostech a zároveň i impulsem pro novou vlnu očekávání duchovní transformace lidstva. V jiném článku tématu pak referuje o zásadním sborníku "Děti v nových náboženstvích", jehož prostřednictvím lze přehlédnout spektrum rozmanitých způsobů, jimiž se k dětem vztahují stoupenci nových náboženských hnutí. Téma "Náboženství a děti" je ovšem díky Pavlu Duškovi "nasvíceno" i ze zcela jiné strany: tento autor ukazuje, jak postoj současné západní společnosti k dětem způsobuje stav tzv. morální paniky ohledně případů zneužívání dětí kněžími.

K tématu se přimykají i další články: Ruth J. Weiniger upozorňuje na komerční podobu Ježíše, značně vzdálenou od své náboženské předlohy a přizpůsobenou dětskému konzumentovi. Recenzí Jana Sušera a krátkými rozhovory s Helenou Zakouřilovou, Ludmilou Hamplovou a Lílou Móhiní se Dingir pokouší odkrýt něco málo z toho, jak děti samy vnímají náboženské prostředí, v němž vyrůstají. O něm se ostatně něco dozvíme i z několika úryvků z náboženské literatury o dětech a pro děti na třetí straně obálky.

Zdeněk Vojtíšek