Překonat křivdy minulosti

Pravoslavná církev – pohled do minulosti a výzvy do budoucna

Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku hledá své kořeny v cyrilometodějské misii na Velkou Moravu. V českých zemích východní křesťanství dlouho nepřežilo vyhnání následovníků Cyrila a Metoděje z Moravy. Po abortivním pokusu utrakvistické církve spojit se těsně před zhroucením Východořímské („byzantské“) říše s řeckým pravoslavným patriarchátem v Konstantinopoli je zájem o pravoslaví spojen až s panslavistickým hnutím 19. století, aby se nakonec pravoslavní Češi dočkali svého vlastního biskupa, podléhajícího srbské pravoslavné církvi, až v důsledku rozkolu v Církvi československé ve 20. letech 20. století. Paralelně bylo ustanoveno další české, resp. československé arcibiskupství, závislé na Konstantinopoli. Konec 2. světové války s sebou přinesl ne vždy zcela dobrovolné sjednocení všech tří dosavadních církevních jurisdikcí na teritoriu dnešní České republiky, konkrétně emigrantské ruské s centrem v Paříži a německými nacisty zcela rozvrácené srbské a konstantinopolské, mezi kterými dříve panovalo určité napětí, pod „ochranu“ komunisty těžce zkoušeného a následně kontrolovaného Moskevského patriarchátu.

Na území dnešního Slovenska, zvláště v jeho východní části, se uchovala kontinuita východního křesťanství více méně bez přerušení až do dnešních dnů. Zlomovým bodem v jeho profilaci však byla tzv. Užhorodská unie (1646). Tehdy několik desítek kněží přijalo pod politickým a hospodářským nátlakem jurisdikci římského papeže. Politické zájmy a tlaky v následujících letech pak napomohly rozšíření této uniatské (tzv. „řeckokatolické“) církve po celém východním Slovensku. Zvrat přinesl až konec 19. století, kdy se američtí podkarpatští a slovenští emigranti uniatského vyznání, vedení i kněžími z dnešního Slovenska, začali ve své nové domovině dobrovolně vracet k pravoslaví. Toto hnutí se v omezené míře setkalo s odezvou také na východním Slovensku, v Podkarpatí a dnešním jihovýchodním Polsku; tam však narazilo na silný odpor uniatské církve a občas i krvavé pronásledování ze strany rakousko-uherské státní moci. Po vzniku nezávislého Československa se ve východoslovenském prostředí konverze z unie k pravoslaví objevovaly i díky působení ruského emigrantského mužského kláštera v Ladomírové; hnutí však přesto nikdy nenabralo masový charakter jako v Americe.

K výrazné změně došlo v r. 1950, kdy komunistická státní moc za podpory sovětských složek, ve spolupráci s kolaborantskými uniatskými duchovními a za aktivní účasti sovětskými komunisty kontrolovaných představitelů Exarchátu Pravoslavné církve v Československu pod Moskevským patriarchátem rozpustila během tzv. „Prešovského soboru“ uniatskou církev a vyhlásila její znovusjednocení s pravoslavím. Masy obyvatelstva a mnoho duchovních uniatského vyznání, kterým bylo pravoslaví zcela cizí a neznámé, se tak ze dne na den staly formálně pravoslavnými věřícími. Velmi paradoxně se tak zopakoval stejný „princip dobrovolnosti“ jako kdysi při zavádění Užhorodské unie. Přirozený, pozvolný a především dobrovolný proces návratu uniatů k pravoslaví se tak zcela zastavil. Když se pokus zlikvidovat unii příliš neosvědčil, táž komunistická moc nakonec v r. 1968 uniatskou církev opět povolila a většina do té doby úředně „pravoslavných“ věřících a duchovních se opět vrátila do unie. Žel Bohu, tato státem organizovaná a kontrolovaná fluktuace věřících z jedné církve do druhé se často neobešla bez násilností a osobních tragédií; poznamenala život mnoha jednotlivců i nejedné rodiny, které mnohdy zůstávají konfesijně rozdělené. Na obou stranách, pravoslavné i uniatské, dodnes přetrvává pocit hořkosti a křivdy spáchané „těmi druhými“ a obě dvě společenství usilovně rozvíjejí svoji identitu na základě přestálého martýria.

V roce 1951 dostal Exarchát Moskevského patriarchátu v Československu od Ruské pravoslavné církve bezesporu politicky motivovanou autokefalitu (plnou církevní nezávislost), kterou však jiné místní pravoslavné církve, nacházející se mimo sovětskou sféru vlivu, neuznaly. Situace se plně normalizovala až v r. 1998, kdy Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku obdržela statut autokefality od Konstantinopolského patriarchátu.

Politické změny listopadu 1989 a následná svoboda postavily Pravoslavnou církev v Československu před mnohé výzvy. Jednou z prvních byla snaha vyrovnat se s minulostí. V r. 1991 pracovníci pražské eparchie (biskupství), vedení tehdejším nejvyšším představitelem církve metropolitou Dorotejem, podepsali dokument, ve kterém litují svých lidských selhání za dob komunismu. Problematika vyrovnání se s minulostí a řešení otázky spolupracovníků StB však není zcela uzavřena ani v současnosti, jak o tom svědčí komuniké konference nazvané „Pokání, smíření a odpuštění“, konané v r. 2007 v ženském klášteře ve Vilémově u Olomouce, a relativně nedávné „skandální“ odhalení několika vysokých představitelů Pravoslavné církve na Slovensku jako spolupracovníků StB, které bylo koncem r. 2008 vděčně přetřásáno slovenským bulvárem.

Rozdělení společného státu nastolilo otázku, jakým směrem se má Pravoslavná církev v Československu dále ubírat. Celocírkevní sněm nakonec se koncem r. 1992 vyslovil pro zachování společné církevní správy, organizované ve dvou poloautonomních strukturách, které reprezentují českou, resp. slovenskou část církve před státními orgány. Toto rozhodnutí bylo zpečetěno svatořečením velkomoravského knížete Rostislava, inspirátora cyrilometodějské misie, koncem října 1994 zároveň v Brně a v Prešově.

Devadesátá léta 20. století se v prostředí Pravoslavné církve na Slovensku nesla především ve znamení státem minimálně podporované, převážně svépomocné horečnaté výstavby nových chrámů a farních budov téměř ve všech farnostech. Na základě rozhodnutí Slovenské národní rady č. 211/1990 byl totiž veškerý církevní majetek (chrámy, budovy a pozemky), který byl do té doby ve společném užívání pravoslavných a uniatů, převeden do vlastnictví uniatské církve. Žel Bohu, ve snaze odčinit křivdy minulosti byly tímto paušálním rozhodnutím často spáchány křivdy nové. Bouřlivý proces převádění církevního majetku, na mnoha místech doprovázený silnými emocemi, byl završen až 27. 4. 2000 společným podpisem Dohody o ukončení vyrovnania majetkových vzťahov mezi nejvyššími představiteli pravoslavných a uniatů. Během posledních dvaceti let tedy pravoslavní na Slovensku postavili kolem 130 nových chrámů; zároveň se do nových prostor přesídlila Pravoslavná bohoslovecká fakulta Prešovské univerzity v Prešově společně s kněžským seminářem a biskupské úřady prešovské eparchie v Prešově a michalovsko-košické eparchie v Michalovcích. S pokračující migrací obyvatelstva za prací a postupným vymíráním tradičních vesnických bastionů východoslovenského pravoslaví (viz nedávno uvedený zajímavý dokumentární film slovenského režiséra Marko Škopa Osadné) vyvstává před oběma eparchiemi (biskupstvími) úkol soustředit se na pastoraci mládeže a mladých rodin především ve větších městech. V posledních dvaceti letech totiž kvůli starostem kolem budování nových kamenných chrámů často nezbývalo sil na budování chrámů živých, tedy na rozvoj a utvrzení zdravé pravoslavné křesťanské identity, která si uprostřed většinově nepravoslavného prostředí uvědomuje svoji historickou kontinuitu a spjatost s bohatým duchovním životem ostatních místních pravoslavných církví v zahraničí. K tomu by mělo napomoci i zakládání mužských a ženských klášterů, o něž obě biskupství usilují. Je také nezbytně nutné zřídit nové biskupství v Bratislavě, které by se staralo o rostoucí pravoslavná církevní společenství na středním a západním Slovensku. V současné době se rovněž připravuje překlad části bohoslužebných textů z doposud užívané liturgické církevní slovanštiny do slovenštiny; v michalovsko-košické eparchii se začíná při bohoslužbách číst Písmo svaté ve slovenštině, dle potřeby také v rusínštině či maďarštině.

V České republice se počet příslušníků pravoslavné církve neustále zvětšuje především díky velkému přílivu přistěhovalců z tradičně pravoslavných zemí, z nichž mnozí se v zemi usazují natrvalo. Vznikají nové farnosti, jsou otevírány malé kláštery. Pravoslavná církev v českých zemích, organizovaná ve dvou eparchiích (diecézích), pražské a olomoucko-brněnské, tak stojí před velmi konkrétní úlohou napomáhat integraci těchto přistěhovalců a nových občanů českého státu do většinové společnosti, i když samozřejmě hlavním úkolem vždy zůstává šíření Kristova evangelního poselství o možnosti nového, smysluplného života bez ohledu na rasu či národnost.

Jiří R. Stránský