Čas vhodný k ohlédnutí

Pronásledování a útlak katolické církve v letech nesvobody

Pro reflexi duchovního života v katolické církvi je nutné ohlédnout se na dobu komunismu, která ji zanechala v situaci, z níž se na počátku nové doby vycházelo a bez které nelze dobře pochopit celé následující období. Církev nemůže žít ve vzduchoprázdnu a jen sama pro sebe, ale v úzkém kontextu doby. "Duchovní život ve svobodné společnosti" se nemůže týkat pouze duchovního života uvnitř církví, protože je poslána do světa a má být solí země. Proto chci mít na zřeteli duchovní život v širším kontextu.

Jak předznamenala doba komunismu život církve v následujícím období? Komunističtí ideologové byli dobře informováni i na mezinárodní úrovni, v čem spočívá jádro života katolické církve a kde je možno ji nejcitlivěji zasáhnout. Hned na začátku ji chtěli napřed získat pro spolupráci s režimem. To se nepodařilo. A tak ji naprosto vyloučili z veřejného života, aby nebyla vidět: vzali jí možnost vlastnit a svobodně užívat jakákoliv média, školy, teologické vzdělávací instituce a další prostředky, zrušili všechny její veřejné organizace, uzavřeli ji s její činností jen do kostelů, kde měli všude své zvědy, vzali jí možnost organizovat život věřících (mládež, rodiny) mimo kostel, násilím jí odňali všechny materiální prostředky pro její život, všechen majetek, prostě byla to totální kontrola celého života a činnosti. A šli ještě dál: zasáhli ji v jejích vnitřních podstatných konstitutivních hodnotách, fyzicky zničili její jednotu i zevnitř: všechny biskupy, základ jednoty, buď zavřeli do vězení, nebo konfinovali na určitém přísně střeženém místě. Na jejich místo dosadili většinou nějak zkompromitované nebo slabé osobnosti, které měli v rukou. Tlakem a výhrůžkami zničili spolupráci i na té nejnižší úrovni, totiž spolupráci laiků a farářů, a oddělili je od sebe. A pak teroristickým přepadením všech klášterů v jedné dubnové "bartolomějské noci" v roce 1950, zatčením řeholníků, zákazem řádů a zkonfiskováním všeho řádového zničili tuto vnitřní duchovní sílu církve… Její duchovní a intelektuální mozek, představitele všeho druhu pak postavili před soud a v monstrprocesech zlikvidovali. Celou církev u nás izolovali od univerzální, světové církve a zabrzdili její vývoj v souladu s duchovním vývojem ve světě. To se týkalo hlavně II. vatikánského koncilu a jeho učení. Katolická církev byla - myslím - totalitou nejsilněji postižena. I když vývoj v 60. letech a pražské jaro poněkud korigovaly tvrdost situace, přece jen normalizace nepřipustila větší rozmach církví. A zhruba s tou situací jsme vstupovali do nového období po pádu totalitního režimu. V nové době pak nešlo samozřejmě pouze o restaurování struktur k roku 1948 a o návrat do minulosti, ale bylo nutné obnovit základní instrumenty života, např. obsazení diecézí biskupy, vytvoření biskupské konference, umožnění řeholního života, obnovení přímých styků s Vatikánem. Bylo však silně cítit nedostatek intelektuálně a duchovně formovaných osobností, které by se mohly postavit do čela obnovy života církve.

Církev ovšem tu není k tomu, aby žila jen sama pro sebe a své věřící, aby konzumovala svobodu, kterou jí společnost zajišťuje. Kristus řekl: "Jděte do celého světa a hlásejte evangelium…" Církev je tu také pro druhé, pro společnost. Takže po pádu totality, vedle obnovy vlastního života šlo také o úsilí církve o duchovní obnovu společnosti. V posledních létech komunismu se disidenti a vůbec odpůrci režimu hodně spojovali s církví. V jejich řadách bylo množství věřících. Oporou pro ně byl i kardinál Tomášek. V roce 1988 společně podepisovali slavnou petici za svobodu církve, ale i celé společnosti, 600 tisíc podpisů věřících i lidí jiné formace. Za této situace jsme se domnívali, že po pádu totality bude právě toto seskupení a společenství sil mít rozhodující úlohu při duchovní obnově společnosti, zničené komunismem. Pro účinnější působení bylo nejprve nutné obnovit duchovní život samotné církve. Po 50 letech, kdy církev a celá naše společnost žila v nucené izolaci od celkového společenského vývoje v Evropě a ve světě, bylo zapotřebí začít přistupovat ke společnosti a k těm, kteří žili mimo církev, po duchovní a náboženské stránce zcela jinak než dříve, a na to jsme často nebyli připraveni.

Obnovu nedělají pouze velké vůdčí osobnosti. Duchovní obnova není jako hospodářská reforma, kde se nadekretují směrnice a změny se začnou uskutečňovat. Duchovní obnova je organická pomalá, postupná, růstová změna života, změna stylu, kultury a atmosféry života. To znamená organický růst. Aby se tyto změny nastartovaly, jsou zapotřebí nejen přednášky a podobné akce, ale především pro novou dobu i pro dnešek je třeba konkrétního svědectví života, které je působivé… Většina věřících však nemohla být v době komunismu formována v duchu II. vatikánského koncilu, který je nutný pro obnovu dnešní společnosti…

Hned po pádu totality byly obsazeny všechny diecéze řádnými biskupy, obnoven život řeholních řádů, řada kněží, kterým nebylo dovoleno veřejně působit, se navrátili do farností. Byla řešena otázka tzv. podzemní církve, která se za komunismu rozvíjela nadivoko, bez vedení a souhlasu církve.

Protože církev nežije jen pro sebe, začala působit ve veřejnosti: obnovení tisku, různých organizací a struktur, např. pro mládež nebo pro rodiny, začala působit charita a rozvinula se řada sociálních aktivit, např. hospice residenční i mobilní. Po příkladu církve v západním světě začali kněží pracovat jako kaplani v armádě, ve věznicích a postupně i v nemocnicích.

Spolupráce laiků v církvi s faráři byla za komunismu utlumena. Nyní začali do široka spolupracovat jako členové pastoračních a ekonomických rad ve farnosti. Hned po pádu totality se církev začala otevírat vzájemné spolupráci s obcemi, kde žije. A důležitým fenoménem nové doby se stala komunitní centra, to jsou instituce ve farnostech, které jsou otevřené především věřícím, pro setkávání matek s dětmi, malých dětí, seniorů. Je to i místo vzdělávacích přednášek a jiných aktivit pro věřící. Mnohdy i obce, kde nemají vhodné prostory, používají těchto našich možností. Srovnáním se situací církve za totality je to obrovský rozdíl.

Přesto se často mnozí zastavují nad tím, že se kostely vyprazdňují, statistika ukazuje, že počet věřících klesá. Je nedostatek kněží… Jaké je vysvětlení, jakou dát odpověď? Je nepopiratelnou pravdou, že se kostely vyprazdňují. Mnozí z toho usuzují na ateizaci společnosti. Tento povrchní úsudek nelze přijmout. Zvláště za posledních 20 let se rozvinula citlivost pro osobní svobodu, která je pro mnohé "božskou" hodnotou, žárlivě střeženou. Lidé se nechtějí nechat omezovat strukturami tradičních církví, nechtějí přijímat jejich předpisy. Vadí jim minulost církve, která je často mediálně a nepřáteli líčena v černých barvách. Aniž bych chtěl zavírat oči nad chybami minulosti, za které se Jan Pavel II. i jiní představitelé církve v posledních desetiletí vícekrát omluvili, pokračuje tradiční zveličování chyb církve. V současné době, kdy je církev viděna jako tolik jiných společenských a politických institucí a jejich hodnocení se dělá podle současných měřítek, podle lidského výkonu, je takový pohled a přístup pro tradiční církve negativní. Zapomíná se, že církev není pouze lidský výtvor, ale že ji založil Boží Syn Ježíš Kristus, dal jí božské prostředky a zůstává s ní. V tom je její velikost. Většina lidí nejsou ateisty, jak se běžně usuzuje, tj. lidé více nebo méně agresivně popírající existenci Boha. Většina lidí jsou deisté. To je filosofický pojem orientace z doby osvícenství a znamená, že lidé uznávají, že "něco nad námi musí být", ale Bůh je velice daleko, ve své věčnosti a o nás se nestará. A my se nestaráme o něj. Tento svět patří zcela nám, my tady rozhodujeme…

Religionistika dnes hovoří o rozmachu sekt, o hledání různých esoterických praktik, východních náboženství, mimořádných zážitků…To potvrzuje v jiném směru to, co jsem právě řekl. V lidech je skrytá větší či menší touha po transcedenci, po překročení sebe sama, touha po pevném bodu, jak to kdysi vykřičel ve své písni "Závidím" písničkář Grossmann, když mu hrozila smrt na leukémii: "Vždyť já chci jen žít…"

A statistika? Sčítání v roce 2001 nebylo v tomto bodě regulérní. Dlouho se diskutovalo, jestli se má náboženství vůbec při sčítání uvádět, zpochybňovalo se to. Pak byly položeny otázky neprofesionálně, ptaly se spíše, ke které konfesi kdo patří než po zásadní věci: věříš - nevěříš… A nedostatek kněží? Ano. Při současné populační situaci, rozpadlé rodiny, výchova - nevýchova… Kde se mají kněží brát…

Duchovní praxe církví i duchovní sféra společenská potřebují nutně obnovu. Dnes je i v této oblasti obrovsky přelomová doba. V ní se ukazuje silněji než kdy jindy působení Ducha svatého, který byl církvi slíben Kristem. Tato přítomnost se ukazuje už dlouhé století: biblické, liturgické hnutí, vatikánský koncil a zvláště nová církevní hnutí po koncilu. V církvi katolické je jich asi kolem 150, větší či menší… Mají statisíce členů a působí ve všech oblastech života. Podrobněji znám jejich působení podle světového Hnutí fokoláre. Evangelium, hlavně společenství v lásce, svědectví života…To je perspektiva náboženství a církví, ale i společnosti, kterou dává Duch svatý dnes.

V nové době se pak rozvinula ekumenická spolupráce, která za komunismu byla velmi omezovaná, prakticky neexistovala, snad s výjimkou překladu bible…

To, co se nepodařilo po pádu totality, byla užší spolupráce s politiky a představiteli veřejného života na obnově duchovních hodnot společnosti. Naděje z konce komunismu se nenaplnila, protože se v nové době ujali moci lidé, kteří byli strohými pragmatiky a formovali politickou scénu jen přes politické strany. Občanská společnost se nemohla rozvinout a spolupráci s jinými silami ve společnosti, např. s církvemi, neuznávali. Viděli rozvoj společnosti i jedince jen v oblasti ekonomie a materiálních hodnot, bez duchovního základu. Dnes sklízíme plody. Stav politické kultury, mezilidských vztahů, násilí, mafie, korupce, morální stav společnosti a všechny ostatní stíny jsou plodem hrubého zanedbání duchovních hodnot. I toto patří do obrazu duchovního života ve svobodné společnosti a i církve musí za to převzít příslušný díl zodpovědnosti. Bez obnovy duchovních základů společnosti není žádná naděje na lepší budoucnost…

Miloslav kardinál Vlk (*1932) byl roku 1990 jmenován českobudějovickým biskupem a roku 1991 pražským arcibiskupem a primasem českým. Papež Jan Pavel II. ho roku 1994 jmenoval kardinálem.