Katolická spiritualita má i své extrémní podoby

OTEC VLADIMÍR A JEHO DĚTI

JIŘÍ KOUBEK

Před pěti lety se do centra zájmu veřejnosti dostala katolická farnost v Praze Vršovicích. Její kněz P. Mikulica zde kromě farnosti vedl komunitu několika desítek převážně mladých lidí. Mediální pozornost vzbudil pokus o sebevraždu oběšením jednoho z členů komunity na podzim roku 1994 v jednom z vršovických kostelů. Po nějaké době hladina zájmu opadla, a v uplynulých čtyřech letech z komunity odešla většina jejích členů.

P. Vladimír Mikulica patří mezi pozoruhodné osobnosti římskokatolické církve. Knězem se stal v roce 1984 a osm let působil v několika farnostech na Kolínsku jako kaplan. V jedné z obcí - Nové vsi u Kolína - organizoval páteční setkání pro mládež ze širokého okolí a později v jiné vsi - Křečhoři - i víkendová setkání (rekolekce). Patřil tedy mezi ty kněze, kteří se nenechali otrávit tehdejší státní mocí, a byli svou horlivostí velkým příkladem pro desítky věřících. Již v roce 1986 po boku P. Mikulici začíná žít jeden z chlapců podle upravených řádových pravidel a brzy se k němu přidávají i další. Když je v roce 1992 P. Mikulica přeložen do Prahy, kde se stává farářem velké farnosti, v komunitě je již nejen několik desítek bratrů, ale funguje také komunita sester.

Komunita, která nikdy nezískala církevní schválení (a není tedy ve striktním slova smyslu komunitou, ale spíše společenstvím věřících), byla zcela izolována od vnějšího okolí, přestože velká část její činnosti se odehrávala v centru Prahy. Členové komunity měli ve farnosti rozličné úkoly (kostelník, výuka náboženství, zájmové kroužky pro děti a další), ale farníci o vnitřním životě komunity mnoho nevěděli. Ke komunitě se vedle bratrů a sester, kteří do ní patřili, hlásili i některé rodiny s dětmi z farnosti či předchozích kaplanských působeních P. Mikulici. Bývalí členové komunity dnes shodně přiznávají, že měli od P. Mikulici přísný zákaz o komunitě cokoli lidem ve farnosti povídat.

V komunitě bratrů existovala hierarchie, kdy tzv. starší bratři, kteří byli pojítkem mezi P. Mikulicou a mladšími bratry, byli spolu s Vladimírem Mikulicou naprosto nekritizovatelní (kritika byla označována jako "rozkladné řeči"). Pevný řád komunity působil, že každý člen věděl, co má v danou chvíli dělat. Vzhledem k časové náročnosti spali v průměru tři až pět hodin. Náročný program a někdy i nedostatek jídla vedl často k vyčerpání jednotlivých členů. Byl-li bratr unaven a chtěl-li si odpočinout, musel o to P. Mikulicu písemně požádat. Prostředí, v kterém bratři žili, dnes mnozí z nich označují za vojenské.Tomu například odpovídalo i oblečení bratrů, kterým byly rifle, zelená košile a kožené opasky, v zimním období vaťáky.

Před očima komunity byl P. Mikulica stejně přísný i na sebe a tak mnohé udržoval ve vysokém nasazení. K pevnému režimu komunity patřily i závazky čistoty, chudoby a poslušnosti. Ty byli zpravidla omezeny na jeden rok a po této době se obnovovaly, ale mnozí z členů se zavázali na několik let, někteří dokonce na celý život. Tyto závazky byly písemné a P. Mikulica je přijímal a oddané dával ostatním v komunitě za vzor. Jak dnes bývalí členové podotýkají, získal tím nad členy komunity obrovský vliv. Ten se projevoval například tím, že P. Mikulica detailně rozhodoval o životě všech, od termínu návštěv rodičů až po výběr kartáčku na zuby. Za různá často až banální provinění v komunitě existovaly i fyzické tresty, o které mnozí členové sami žádali, neboť se domnívali, že jen tak mohou obstát náročným požadavkům, které byly před ně kladeny.

Oficiální vyjádření církevních představitelů k osobě P. Mikulici nebylo během jeho působení ve Vršovicích nikdy příliš zřetelné, a tak Mikulica mohl vést komunitu déle než deset let. Na podzim roku 1998 biskup Jiří Paďour při návštěvě farnosti oficiálně oznámil odchod P. Mikulici. K celé záležitosti pro farníky uvedl, že se v komunitě děly věci, do kterých biskupové ztráceli vhled. Od té doby má P. Mikulica zákaz stýkat se s komunitou. Během následujícího roku komunitu opustilo několik dalších lidí a dnes jich tak v komunitě zůstalo necelých dvacet.

P. Mikulica je bezesporu kněz, který dovede svým slovem věřící nadchnout. Jeho radikálnost nejen za minulého režimu, ale i v dnešní době přitahuje mnoho věřících, kteří jsou ve svých farních společenstvích mnohdy konfrontováni s vlažností. Horlivost P. Mikulici však přinesla po několika letech i hořké plody.

V době uzávěrky tohoto čísla končila P. Mikulicovi jeho zdravotní dovolená a mezi farníky a bývalými členy komunity se spekulovalo, co s ním bude dál. Otazníky ovšem přetrvávají nejen nad samotnou osobou P. Mikulici, ale také další budoucností komunity. A dodejme, že také nad církevní hierarchií, zda v případě, že se někdy v budoucnu v jejích řadách objeví nový P. Mikulica, bude schopna zasáhnout rychleji a účinněji.

konec článku