Jeden z postmoderních pokusů o obnovu posvátnosti

ZELENÉ NÁBOŽENSTVÍ I.

IVAN BREZINA

Počátkem 70. let se v euroamerickém kulturním prostoru objevuje nový sociální fenomén: masové hnutí laických ekologických aktivistů. Často v něm vidíme jen racionální odpověď na poškození životního prostředí. V kořenech zeleného hnutí lze ale odhalit silný iracionální spirituální náboj, přecházející místy až v parareligiózní novopohanské tendence a sektářský přístup ke světu. Tomuto tématu se budeme věnovat ve dvou číslech Dingiru.

Ekologové a environmentalisté

Média a veřejnost dnes přívržence zeleného hnutí a laické obránce životního prostředí běžně označují za ekology, z čehož plyne řada terminologických nejasností a zbytečných nedorozumění. Abychom se vyhnuli tomuto baconovskému nebezpečí "idolu tržiště", spočívajícímu ve zbytečných sporech o nedostatečně přesně definované a špatně pochopené pojmy, vyjasněme si nejprve, o čem vlastně bude v následujících řádcích řeč.

K pojmenování laických obránců životního prostředí se postupem času vžilo několik synonym: hnutí zelených, ekologičtí aktivisté, ekologisté, environmentalisté. I když (jak uvidíme dále) vůbec nejde o uniformní hnutí, ale o neobyčejně plastický a vnitřně strukturovaný sociální fenomén,je třeba jej jako celek důsledně odlišovat od vědecké ekologie na straně jedné a od institucionálně-státní ochrany přírody na straně druhé. Od environmentalismu lze také pracovně odlišit tzv. koncepci trvale udržitelného rozvoje, která je víceméně neideologickým souhrnem ekonomicko-legislativních strategií a technologických inovací, vytvářených s cílem sladit civilizační tlak na přírodu s jejími adaptačními limity.

S ekologií coby přírodní vědou nemají environmentalisté nic společného už proto, že jde téměř stoprocentně o hnutí laiků. Vědecké ekology lze mezi environmentalisty spočítat na prstech. Důvod je zřejmý: ekologie je "tvrdou" přírodovědeckou disciplínou, v níž nemají hodnoty místo stejně, jako třeba v matematice či v chemii (zkusme si představit "matematické aktivity"!). Ekologie studuje interakce mezi živými organismy a prostředím, popisuje koloběhy látek a energie, populační dynamiku či mezidruhové vztahy, ale zůstává přitom důsledně "value-free" - nehodnotí, nebojuje, nevytváří žádné normativní vize. Na ekologii navazuje její hodnotově zabarvená odborná aplikace: i nstitucionálně-státní ochrana životního prostředí (OŽP), jejímž cílem je s pomocí legislativních nástrojů zabránit poškozování přírody.K tomu je zřízeno specializované ministerstvo, Česká inspekce životního prostředí atd. Hledat parareligiózní prvky v laboratořích vědeckých ekologů či v kancelářích OŽP je tedy zřejmý nesmysl (1). Zcela jiná situace ovšem nastává v oblasti laického environmentalismu.

Doménou hnutí zelených jsou nevládní ekologistické organizace (v Čechách například Hnutí Duha, Děti Země či Greenpeace). Environmentalisté přicházejí s filozoficky, eticky a nábožensky založeným přesvědčením, že příroda je posvátná a je ji proto třeba ctít a chránit nikoli pro lidi, ale pro ni samotnou (a většinou tedy přímo proti lidským zájmům). Teprve zde se objevuje předmět našeho zájmu: ideologie jako subjektivní výklad světa,jemuž nejde o to svět vyložit, ale podpořit zájmy té sociální skupiny, která svět vykládá. Jak uvidíme dále, environmentalistická ideologie k této manipulaci často užívá pseudoreligiózní postupy. Podle sociologa Jana Kellera, gurua českých environmentalistů, neplní ideologie na rozdíl od vědy poznávací funkci a mohou být tedy účinné i v případě, že jsou nepravdivé (2). Člověk může žít velmi úspěšně a spokojeně bez pravdy, nemůže však žít bez představ,jejichž naplnění by ho uspokojovalo. Základní funkcí ideologie je integrovat skupiny lidí, ospravedlňovat rozdělení moci uvnitř těchto skupin a stanovit systém norem a hodnot,jimiž se má závazně řídit jednání souvěrců. "Zápas o nastolení vlastního výkladu světa zvyšuje agresivitu člověka tím, že ji dává do služeb vysokých hodnot a posvátných symbolů," píše Jan Keller. Nejagresivnější přitom podle něj bývají ty ideologie, které se orientují na nejvyšší hodnoty.

Přívrženci environmentalismu všechny tyto charakteristiky beze zbytku splňují. Vytvářejí vnitřně integrované skupiny souvěrců, orientované na nejvyšší hodnoty (budoucí přežití lidstva, posvátná příroda, mýtická Matka Země...). Není proto divu, že se často vyznačují vysokým stupněm agresivity - stačí jen připomenout pražskou Global street party, události v německém Gorlebenu, blokády Temelína či amerického ekoteroristu Unabombera.

Míra ideologizace, religionizace, a tedy i agresivity jednotlivých zelených skupin je ovšem velmi rozdílná. V Čechách lze oba protikladné póly pracovně vymezit Dětmi Země a Hnutím Duha. Děti Země představují v podstatě neideologickou skupinu, která se zabývá konkrétními případy poškozování životního prostředí bez toho, aby vynášela mravní soudy o všeobecné prohnilosti moderní civilizace a nadcházející zkáze světa, a bez toho, aby přicházela s plánem spásy. Charakteristiku Hnutí Duha pak nejlépe podává jeho někdejší předseda, dnešní šéfredaktor Literárních novin Jakub Patočka v úvodníku časopisu s příznačným názvem Poslední generace: "Vycházeli jsme z mínění, že naši planetu postihla hluboká ekologická krize, která pozvolna přerůstá v katastrofu nepředstavitelných rozměrů... Proto jsme se zasazovali za radikální změny v našich životních způsobech i ve společenském uspořádání, které se snaží svádět naši pozornost a ohlupovat nás, abychom nenahlédli, v jak tristním postavení jsme se ocitli ...". (3)

Přesnou katalogizaci a zároveň i diagnózu podobných kategorických sociálně-utopických soudů podává Paul Johnson v knize s taktéž příznačným názvem Nepřátelé společnosti: "Co činí z ekologické eschatologie důležitou, nebezpečnou a zhoubnou záležitost,je fakt, že tvoří součást hnutí, které má na Západě velmi širokou základnu. Na ekologickou lobby by se mělo pohlížet jako na ,seriózní' část spektra středostavovských potřeštěnců, které jinak zahrnuje sekty typu scientologie, odpůrce vivisekce či ty, kteří fanaticky bojují proti fluorizaci pitné vody." (4)

Zelené hnutí jako součást postmoderního transcendentalistického revivalu

Parareligiózní kořeny hnutí zelených nelze pochopit bez krátkého exkurzu do sociologie náboženství. Podle Maxe Webera došlo v 18. a 19. století díky osvícenské a pozitivistické kritice náboženství k "odkouzlení světa", tedy ke ztrátě sakrálního rozměru lidského života. Výsledkem této sekularizace euroamerické civilizace je ovšem smutek a nostalgie nad profanací reality, které vedou až ke snaze o znovuobjevení transcendence a vzniku kvazináboženských iracionalistických struktur. (5) Teolog Paul Tillich mezi tyto struktury řadí i moderní politická hnutí. Vedle nich ale vznikají i "spasitelská" a "protestní" hnutí, odvozující svou identitu z civilizační frustrace, odmítání technologického vývoje a hledání "přirozenosti, která již neexistuje". Liessmann a Zenaty v této souvislosti mluví o "podivných synkretických spojeních náboženských, esoterických i vědeckých představ" - jak uvidíme dále, přesnější charakteristiky zeleného hnutí si snad ani nelze představit. Environmentalismus tak můžeme chápat i jako jednu z mnoha podob postmoderní snahy o opětovné "zakouzlení" světa a návrat posvátnosti. (6)

Také podle biologa Stanislava Komárka nese parareligiózní (7) prvky ve větší či menší míře každé politické hnutí evropského novověku. V hnutí zelených je však nacházíme víc než kde jinde: "Typické jsou zejména rysy analogické evropským předkřesťanským přírodním náboženstvím (např. poměr ke stromům - Bruder Baum). Velmi výrazná paralela existuje i k představám o 'čistých' a 'nečistých' pokrmech judaismu či islámu - teorie a praxe výživy vyžadující neúprosně konzumaci biologicky 'čisté' stravy, oněch nejrůznějších sójových klíčků a celozrnných chlebů spojená s obsesivním strachem z nejrůznějších pesticidů a exhalací. Znovu v pozměněné formě ožívá víra ve výskyt zrůd jakožto znamení špatné vlády, názor v antice i ve staré Číně obecně rozšířený. Mnohé, proti skutečnosti mírně ,doladěné', reportáže z okolí Černobylu tuto tendenci nepřehlédnutelně dokazují."

Stručný esejistický Komárkův exkurz se v následujících řádcích pokusíme rozpracovat a doplnit dokladovým materiálem. K pochopení parareligiózních kořenů hnutí zelených se ale nejprve musíme vrátit do doby jeho vzniku. Stejnějako u zrodu scientologické sekty stály sci-fi romány jejího zakladatele L. Rona Hubbarda, předznamenala vědeckofantastická literatura také vznik environmentalismu. Celosvětovou "ekologickou paniku" (P Johnson) totiž odstartovala kniha americké autorky Rachel Carsonové "Mlčící jaro" (1962). Jde o pochmurnou vizi pesticidy otrávené americké přírody, která už jednoho jara neprocitne ze zimního spánku. Výsledek této literární fikce? "Veřejné mínění sedmdesátých let reagovalo na ohrožení životního prostředí velmi podobně,jako předchozí generace reagovaly na čarodějnice," vzpomíná chemik atmosféry a autor slavné teorie Gaia, James Lovelock. "Tehdy se slovo ,chemikálie' stalo nadávkou."

Dvě nejvlivnější ekologistické organizace, tedy Greenpeace a Přátelé Země, vznikly v roce 1972. Ideologie environmentalismu se tak kromě vazby na iracionální ekologickou paniku zrodila i v úzké souvislosti s radikálním levicovým hnutím amerických studentů (Greenpeace je přímým potomkem protestů proti válce ve Vietnamu a zkouškám jaderných zbraní).Třetím inspiračním zdrojem byla kontra-kultura, která počátkem 70. let poprvé výrazněji zpochybnila oficiální hodnoty západní konzumní společnosti. Byla to zvláštní doba: vůdcové generace hippies odjížděli meditovat do Asie a seznamovali se zde s východními náboženstvími, asijský mysticismus vzápětí výrazně ovlivnil rodící se fenomén New Age (Nový věk), který představuje pokus euroamerické civilizace o radikální obnovu duchovnosti. I když je New Age amorfním slepencem řady nejrůznějších kulturních a náboženských vlivů, nelze přehlédnout, že jednu z jeho nejdůležitějších ingrediencí představuje právě environmentalismus. Na potřebu "ekologizace" lidského přístupu ke světu se odvolávají takřka všechny vůdčí osobnosti New Age.

Vazby mezi hnutím zelených a postmoderní spirituální revolucí jsou tedy velmi silné.Někteří autoři se dokonce domnívají, že tváří v tvář krizi legitimity tradičních církví a únavy z materialismu se pro řadu lidí stává novou konfesí mimo jiné také "ekologie". Religionista Dušan Lužný přichází se zcela explicitním termínem "zelené náboženství". (8) Environmentalismus je podle něj zatím sice jen tzv. kvazináboženským hnutím (tedy ne zcela vyhraněnou formou religiozity bez pevného vnitřního uspořádání),jde už prý ale o formulaci zárodků nového náboženského systému. Podobný názor zastává i biolog a filozof Zdeněk Neubauer,podle něhož "předpona eko- souvisí se snahou o obnovu religiozity a spirituality nezávislé na konfesích a institucích, vedené touhou po obnově přirozeného náboženství." Pod maskou ekologického hnutí lze ovšem podle Neubauera odhalit "směs zištné snahy o zachování vlastního pohodlí a zpupného titanismu, který se domnívá, že konec či záchrana světa závisí na člověku a regresu k primitivním barbarským kultům". (9)

V době postmoderního konce osvícensko-pozitivistické sekularizace, kdy se nejrůznější náboženské formy opět začínají prolínat se všemi oblastmi našeho života a s nejrůznějšími obory lidské činnosti (10), si naprostá většina řadových přívrženců environmentalismu jeho parareligiózní podstatu neuvědomuje. Výjimky z řad vůdců zeleného hnutí se ovšem svému spojování s transcendentním revivalem rozhořčeně brání. Spatřují v něm dokonce promyšlenou snahu o diskreditaci, řízenou průmyslovou lobby. (11) Důvod je zřejmý: podobné úvahy v jejich očích rozbíjejí mediálně vděčnou tezi o environmentalismu coby racionálně-vědecké odpovědi na reálně existující ekologickou krizi.

Část zelených se však i přesto k "ekologii" coby nastupující náboženské konfesi hrdě hlásí. "Ekologie... se dnes stává - troufám si to alespoň tvrdit - jedním z nových náboženství naší doby," říká aktivista Libor Kysučan v článku pro časopis Poslední generace. "Vyzná-li dnes někdo před světem, 'jsem ekolog', vyvolává jeho sdělení zcela jiné konotace než pouhé nezúčastněné konstatování 'jsem pracovník toho a toho výzkumného ústavu, úředník toho a toho ministerstva'. Jde tu o cosi víc než o pouhou vědeckou pravdu - znamená to zároveň přihlásit se k určitému souboru hodnot, k jistým ideálům." (12)

Dokončení příště


Poznámky a literatura:

  1. Odborná ekologická komunita vnímá zrod enviromentalismu jako problém. Důvodem je především fakt, že hnutí zelených "ukradlo" název vědecké disciplíny. Jde o dovedné maskování, které má zřejmě environmentalistům přinést punc vědeckosti a legitimity. Toto zneužívání akademické terminologie se zdá být zcela záměrné (srovnej např pozn. 11). Není bez zajímavosti, že stejný trik používá třeba i scientologická sekta - také z jejího názvu a rétoriky se zdá, jakoby šlo o odbornou skupinu, vycházející z vědeckých poznatků. Radikální "mediální pseudoudálosti`; které zelení zručně inscenují, navíc diskreditují ekologii coby vědní obor - ekologové pak musejí složitě vysvětlovat, že s ideologicky motivovanými blokádami jaderných elektráren či potápěním velrybářských lodí nemají vůbec nic společného.
  2. Jan Keller. Úvod do sociologie, Slon 1992
  3. Jakub Patočka: "Poslední Poslední generace"; Poslední generace 12/1997
  4. Paul Johnson: Nepřátelé společnosti, Rozmluvy, 1999
  5. Konrad Liesman, Gerhard Zenaty: O myšlení, Votobia 1994
  6. Immanuel Wallerstein: Kam směřují sociální vědy, Sociologické nakladatelství 1998
  7. Tento zřejmě nejvýstižnější termín užil Stanislav Komárek v eseji Hnutí zelených jako parareligiózní fenomén (in: Sto esejů o přírodě a společností, Vesmír 1995).
  8. Dušan Lužný: Nová náboženská hnutí, Sociologický časopis 4/1994
  9. Zdeněk Neubauer: Holo, eko, trans - předpony Nového věku, Souvislosti 4 - 5/1993
  10. Zdeněk Vojtíšek: Netradiční náboženství u nás, Dingir 1998
  11. Jakub Patočka: Ekologické hnutí v těžkých časech; Sedmá generace 5/1998
  12. Lubor Kysučan: Křesťanství a (versus) ekologie, Poslední generace 6/1996


Rámeček 1

Vyhánění zlých duchů

Období na rozhraní konce zimy a začátku příchodu jara mělo odpradávna v životě lidí prazvláštní místo. Právě tehdy nejvíce narůstal vliv zlých mocností, které sváděly boj se silami Života.

Strach a úzkost ze zlého bylo třeba zahánět starodávnými rituály, i snad díky nim Dobro vždy zvítězilo a jaru se otevřely brány.

Z jaderky jsme se Smrťáky snažili vyhnat i my. Během posledního březnového víkendu jsme se potkali v už přízračných Všemyslicích, abychom po půl roce, který uplynul od říjnové blokády, okoukli, jakpak že se pánům ta elektrárna, co je čím dál dražší, daří dostavovat.

Průvod vyšel za rachotu bubnů, chřestidel a řehtaček dál. Vždyť přes kopec je celé sídlo Zlých Mocností. Kdopak mi asi poví, co je dobrého na jaderné elektrárně? Ať mě jen někdo přesvědčí, že není plná Zlých Duchů! Jak bych mohl uvěřit pánům z ČEZu, když vím o dětech z Žitomirské oblasti, které musely umřít dřív, než se narodily?

U hlavní brány jsme se zastavili. Bubny zněly příznačně, jen zvuk šesti polnic snad scházel do Armagedonu. Pohromu už tedy máme, jen místo ohnivých jezdců si nás přišel omrknout pan Nebesář (hle, to je ale jméno), šéf Informačního centra elektrárny.

(Stanislav Krupař, Vyhánění zlých duchů In: Poslední generace 5/96)

 

Hnutí zelených v Německu jako parareligiózní fenomén

Každé politické hnutí evropského novověku nese ve větší či menší míře parareligiózní rysy, i když tuto skutečnost samo často vášnivě popírá. Právě tzv. "hnutí Zelených" je jedním z markantních představitelů těchto tendencí. Zmíněné skutečnosti nasvědčují i doprovodná fakta: houfné odpadání od tradičních církevních denominancí v Německu posledních desetiletí, výrazně negativní přístup "ekologismu" k jiným náboženstvím, jakož i jeho velmi rychlý vývoj od všeobjímající protektivní lásky k živému k intolerantnímu fundamentalismu. Tento vývoj, tendující k extrémní levici, byl mimo jiné výsledkem obratných manipulací etablovaných stran, správně tušících v novém hnutí vážného konkurenta v boji o hlasy voličů.

Hnutí Zelených mělo od svého počátku silný parareligiózní náboj. Typické jsou zejména rysy analogické evropským předkřesťanským přírodním náboženstvím (např. poměr ke stromům - Bruder Baum). Velmi výrazná paralela existuje i k představám o "čistých" a "nečistých" pokrmech judaismu či islámu - teorie a praxe výživy vyžadujíc neúprosně konzumaci biologicky "čisté" stravy oněch nejrůznějších sójových klíčků a celozrnných chlebů spojená s obsesivním strachem z nerůznějších pesticidů a exhalací.

(Stanislav Komárek, Sto esejů o přírodě a společnosti, Vesmír 1995)

konec článku