dingir.cz

Vyobcování v Bibli

Milan Balabán

Vyobcování čili exkomunikace znamená vyhoštění z náboženského, později i nenáboženského společenství (communio). Nenáboženským společenstvím je míněn národ nebo stát, v nové době vyloučení z určité politické strany.

Souhrnným biblickým pojmem označujícím tento akt je slovo b-d-l a ekballein. B-d-l znamená oddělit, odlišit, vyjmout, vybrat; podstatné jméno mibb^edálot označuje enklávu, oddělené území (např. Joz 16,9). Ekkballein - to je vyhodit, vyvrhnout, vystrčit, propustit, vyslat jinam; embolé = vyhození přebytečného nákladu, např. z lodi za bouře (Sk 27: ztroskotání na cestě do Říma). Hebrejské b-d-l už v Gn 1 znamená "stvořitelskou nutnost": světlo nemůže být smícháno s tmou. Řecké ekballein ukazuje k tomu, že cesta dál (ať na jízdním zvířeti či lodí) není někdy možná, nezbaví-li se cestující určitého nákladu, aby byl lehčí.

Jev vyobcování je nezbytné pochopit a interpretovat kladně. Má své místo i v křesťanské církvi, nejen ve starém Izraeli. Výrazné osvětlení vyloučení z duchovní komunity podává Jan 15. Bůh jako vinař pěstuje v našem světě svůj Kmen, jímž je Kristus; sleduje růst ratolestí a provádí na nich čištění (kathairein, hebrejsky t-h-r) a řezání (arein, hebrejsky s-v-r). Kdo nezůstává "v Kristu", "bude vyvržen ven jako ratolest a uschne" (15,6) Mohlo jít o dočasné odloučení, ale i o odloučení definitivní demonstrované popravou (kamenováním, stětím, svržením ze skály, vystavením prudkému slunci, utopením aj.).

V Pentateuchu jsou pod šifrou Mojžíš jmenovány exkomunikace lidí, kteří svévolně porušili některá ze zákonných (tórických) ustanovení, například pracovali v sobotu, obětovali své děti Molochovi, jedli maso, které nebylo košer, nejedli velikonočního beránka, odmítali obřízku apod.[1] Nespadal-li Izraelec pod požehnání, nýbrž pod kletbu ("dvanáct kleteb" - Dt 27-28), ocitl se mimo Hospodinovu záchrannou vládu a Boží hojivé působení: vyloučil se ze společenství Božího lidu; je mu autoritativně oznámeno, že je "proklatý" (v kralickém překladu "zlořečený", hebrejsky 'árúr), dopadnou na něj neúprosné důsledky, které zablokují jakýkoli úspěch a nakonec povedou k totální zkáze.

Kletbu a vyloučení zná i Nový zákon: Hlasatelé "jiného evangelia" mají být podle Pavlova listu do Galacie mají být prokleti (anatéma estó - Ga 1,8n). To však neznamená, že by tito pseudozvěstovatelé propadli smrti. Ale život mimo Kristovu zónu života byl svízelnější a hořčejší než biologická smrt. Víme ovšem, že "lhaní Duchu svatému" uvrhlo Ananiáše a Safiru v kletbu s následkem náhlé smrti (Sk 5). Drastickým způsobem byl vyloučen ze společenství Izraele Akán syna Zerachova.[2] Za sakrální krádež byl, byv vyloučen z izraelského společenství, ukamenován se syny a dcerami i s celým jměním (Joz 7).

Takové vyloučení Nový zákon nezná, církevní dějiny však ano - a dosti hojně (zabíjení kacířů, jejich upalování, vzpomeňme Jana Husa, upalování čarodějnic, vyvražďování kacířů atp.) Přesto však jak Židé, tak křesťané různým způsobem vyobcování z řad regulérně věřících praktikovali. Včetně kletby. Pavel v listu do Korintu je znechucen doslechem, že v tamním křesťanském sboru si klidně bydlí smilník zvlášť odporného druhu. Píše: "Vydejte toho člověka satanu (paradúnai …tó satana) ke zkáze těla (sarx), aby duch (pneuma) mohl být zachráněn v den Páně (en té hémera tú kyriú) - 1 K 5,5). Podle poznámek dominikánů v Jeruzalémské Bibli[3] tu jde o víc než o exkomunikaci (v.13), je to předání Satanovi, exponentu všeho, co se na člověka jakby osudově řítí a bije ho, aby se na supersmilníkovi vyřádil, třeba až do zničení jeho tělesné existence; ale jeho duše (nitro - duchovní dimenze) bude zachráněna. Smilník, ale i lakomec, modlář, utrhač, lupič - to jsou lidé "mimo nás" - (tús exó - v.12a), ne "z nás" (esó hymeis - v.12b). Exkomunikace zbavuje vzpurníky (svévolníky) ochranného "obalu" ekklésie. Společenství božího lidu exkomunikuje některé ze svých řad, ne tak kvůli Bohu, Velkému Exkomunikátorovi, nýbrž kvůli sobě, aby nenastal rozklad uvnitř společenství. Je to něco jako odstraňování kvasu v předpaschální době (srov. Ex 23,18; 1 K 5,6-8). Násilí, zdá se, nepatří ke křesťanským exkomunikacím. Než dojde k vyobcování ze sborového společenství, má být praktikována osobní pastýřská péče, aby ten, kdo zhřešil, a tím se vyloučil z úzkého duchovního svazku, měl možnost nápravy, aniž by to bylo někde vyhlašováno (Mt 18,15-17 - s tichým odkazem na Lv 19,17n a na některá jiná místa).

Některá vyobcování byla svévolná. To je vnitřní problém jakékoli exkomunikace. Stačí se vždy držet stávajících regulujích nábožensko-sociálních zákonných pravidel nebo zvyklostí? Ježíšova římská poprava byla připravována a nábožensko-právně konstruována vyobcováním Ježíše ze židovské náboženské obce, dráždil kritický vztah Galilejského k chrámu (Mk 14,58; srov. Jr 7,4 aj.). Vražedná exkomunikace Jana Husa byla pilně připravována rafinovanými útoky teologů i mocenských činiteli. Nad vyloučením Barucha Spinozy (1632 -1677), kterého nemohla amsterdamská židovská obec unést kvůli jeho stanoviskům, jež byla v rozporu s židovsko-biblickou tradicí (byl to zvláště spis Tractatus Theologico-Politicus z r.1670)[4] visí červený otazník. Pokračovali představitelé židovské obce, k níž Spinoza náležel, v očistném díle starozákonního Ezdráše (Ezd 10)?

Proto je tak důležitý stupeň a provedení exkomunikace. Rabíni mluvili o třech různých stupních vyobcování či vyloučení. Byl-li uplatňován první stupeň zvaný n^ezífá, nebyl provinilec přímo exkomunikován, musel se však na určitou dobu vzdálit od života společenství. Druhým stupněm je niddúj. To je tak zvaná malá klatba předpokládající izolaci po kratší nebo delší čas. Třetím stupněm je cherem, což znamená těžkou klatbu, plnou exkomunikaci. I tady však stává možnost být za určitých okolností této klatby zproštěn. V Novém zákoně najdeme aplikace vyobcování ze židovské (tj. "své") obce. Křesťané byli vylučování ze synagog. Například podle L 6,22 Ježíš blahoslaví ty, kteří jsou nenáviděni, vyloučeni (aforizein = oddělovat, vylučovat), potupeni (oneidizein = tupit, hanět), jejichž jméno je vymazáno (ekballein) jako proklaté (ponéron = zlé) "pro Syna člověka" (hyios tú anthrópú). Někteří byli vylučováni z křesťanského společenství, ve stavu velké nouze. Tak Diotrefés, který pravděpodobně tíhl k monarchickému episkopátu,[5] se stavěl proti přijetí některých ke křesťanství hlásících se osob a někdy již přijaté vylučoval z obce (ek tés ekklésias ekballein) - 3 J 9n.Také v křesťanských církvích v naší zemi se objevovaly a objevují tendence vylučovat některé členy (údy společenství) když ne z ekklésiálního společenství, tož aspoň z účasti na svátostech, zvláště Večeře Páně. To byl například problém církevní kázně v Karafiátově Hrubé Lhotě i jinde. Vyskytují se případy, kdy kazatelé přistoupí k bratrovi nebo sestře stojícím u stolu Páně a zašeptají "Ty ne, snad někdy později". Jsou to lidé, kteří "vybočili z řady", rozvedli se, jsou náchylní k pití, nebo - mají nepravověrné názory. Ale to jsou možná prkotiny, připomeneme-li "velké případy" zvláště, když končily popravou člověka, o němž někdo rozhodl, že je potřebí zahubit tělo, aby byla zachována duše. Ale tomu bychom se mohli věnovat v jiné úvaze.

Poznámky [1] Podrobně MIKILÍK, Josef. Biblická archeologie, Praha 1936, s. 393-397. Nověji G.LINDESKOG. Heslo Ausschlie3ung, in Biblisch- historisches Handwörterbuch (Bo Reicke und Leonhard Rost), A-G, Göttingen 1962, s.168.
[2] O souvislosti tohoto jména "Had" s kletbou činí poznámku Jan HELLER.Výkladový slovník biblických jmen. Praha (CBS) 2003, s.3582 a 263.
[3] La Sainte Bible de Jerusalem. Paris 1956 , ad vocem.
[4] Viz slovníkovou stať Philosophy, nineteenth Jewish, in: The Blackwell Companion to JEWISH CULTURE. Oxford 1989, s.585n.
[5] Tak P. H. MINOUD, heslo Diotrephes, in BHHW, A-G (viz pozn. 1), s.345.