dingir.cz

Věda jako ideologie

Docent Čeněk Zlatník v předchozím článku představil spolek, jehož je místopředsedou. Vhodnou příležitostí k tomu mu bylo třinácté výročí jeho vzniku a letošní udělování bludných balvanů. Jak to lze od činovníků referujících o vlastní organizaci čekat, není v článku nic než instituční sebechvála. Sisyfos prý vznikl na podporu kritického myšlení. Vztahuje se kritičnost myšlení v tomto pojetí jen na vybrané protějšky, nebo jde i o sebekritiku? Je prohlášení, že se Sisyfos může mýlit, jen očekávanou zdvořilostní deklarací, nebo skutečnou metodou? Má totiž také jít o popularizaci vědecké metody. Ta však od začátku do konce stojí na sebekritice. Věda je svou nejvlastnější podstatou nedogmatická. Vědecká metoda má relativně stabilní principy v oblasti obecné vědecké metodologie. Aby se jakýkoli obor mohl nazývat vědou, měl by je splňovat. Věda však dokáže obecné postupy i postupy jednotlivých speciálních disciplíny podrobovat kritice a revizi.

Věda je stále v pohybu. Její hybnou silou je rozpor pozorování (včetně výsledků experimentů) s hypotézami. To přirozeně vede k novým pozorováním a k revizím hypotéz. Kromě takto dynamické vědy však součástí sociální a kulturní skutečnosti jsou také ideologie. Ty bývají stabilní. Mají své články víry, i když se jim vždy tak neříká. Mají prostě své jistoty a mají nepřátele, kteří jistoty rozrušují. Z dějin vědy známe spousty případů, kdy byly nové poznatky odmítnuty a jejich autoři byli ve vědecké obci znemožněni. Nebyla jim dopřána možnost argumentovat. Tuto cenzurní a inkviziční roli však nehrála věda, nýbrž ideologie. Býval to pozitivismus (např. ve formulaci pozitivistického papeže Augusta Comta, který vytvořil pseudonáboženský kult vědy), a později jeho odvozeniny. Dnes je to scientismus. Jeho ideologie je formulována tak, že nemůže být empiricky testována. Je to subjektivní přesvědčení, že věda má univerzální autoritu nad lidským konáním, že její vyjádření ke všem tématům jsou konečná a závazná. Z tohoto hlediska pak lze momentální výsledky vědy (ve vědě samé podrobené dalšímu kritickému zkoumání) prohlásit za závazné normy a to, co je s nimi v rozporu, označit jako nevědecké či protivědecké. Oficiální vědecký světový názor minulého režimu mluvil v této souvislosti o buržoazní pavědě. Doc. Zlatník a jeho kolegové volí výraz pseudověda. Věda nemá nepřátele, scientismus si je vytváří, protože je potřebuje. Jako ideologie je černobílý a neobejde se bez konfliktu.

Pokud religionisté badatelsky stojí o empirickou, žitou religiozitu, všímají si i komercializace náboženství, placeného náboženského či spirituálního servisu, vědí své o "proplétání esoteriky a byznysu", za něž byl sisyfovci letos oceněn Tomáš Pfeiffer. Religionistika má ambici být vědeckou (byť humanitní) disciplínou, a proto takové jevy sleduje. Nemá však tendenci se osobám, skupinám a směrům, které jsou tématy jejího zájmu, vysmívat. Tak se politolog nevysmívá politickým směrům, které jsou mu osobně nesympatické, nebo psycholog či psychiatr lidem duševně postiženým. Pro humanitní obory nejsou jejich protějšky v plném slova smyslu "objekty", vždyť jsou to lidské subjekty. Jsou tématem zájmu, ale i partnery badatelského zájmu. Badatelská metoda religionistiky zná kritickou teorii náboženství navazující na podněty frankfurtské školy (např. Ericha Fromma a Herberta Marcuseho), ale i participativní a empatické přístupy.

V této polemické poznámce ke zprávě docenta Zlatníka nelze zacházet do velkých detailů. Musím však trvat na tom, že udělovatelé balvanů si nedají práci opravdu prozkoumat tvrzení hodnocených. Tvrdí-li o Stanislavu Grofovi, že navozuje a zkoumá stavy holotropního vědomí, které láme pouta časoprostoru, je to prostě jen nepřející zkreslení mnoha set stránek Grofových textů. Ke Grofovým pozorováním a interpretacím lze vznášet kritické námitky. Ale odbýt je tímto satirickém šlehem je nejen kruté, ale i vědecky nedbalé. Je-li za svá vystoupení "oceněn" herec Jaroslav Dušek, je to asi tak namístě, jako kdyby docenta Zlatníka komise soutěže Thalie vyznamenala cenou (či anticenou) za herecký výkon či jiný divadelní počin. Nemyslím, že by Sisyfos konkuroval divadlům, stejně tak jako Jaroslav Dušek svými vystoupeními nekonkuruje a nechce konkurovat univerzitám a akademii věd. Mluví jen za sebe, sděluje jen svá stanoviska bez nároku na obecnou platnost a závaznost. Za vědecky neseriózní je nutno pokládat letošní institucionalizovaný výsměch pacientům za aktivní účast na léčbě a prosazování nějaké terapeutické metody. Za to je třeba je chválit a metodu, již navrhují, je třeba (dále?) testovat, a pokud snad už byla přesvědčivě vyvrácena, je třeba vyvrácení srozumitelně publikovat.

Ani ve výroční oslavné řeči nelze metodologický přínos Paula K. Feyerabenda redukovat na banální větu anything goes. Myšlenky Karla Poppera a tohoto jeho žáka a pokračovatele nejsou čirou libovůlí a výrazem nějaké názorové předpojatosti. Poppera sotva kdo označí za iracionalistu, chtěl snad být něčím na způsob obhájce vědy. Ale čirá logika ho dovedla k drtivému zjištění, že fakta (data, pozorování, výsledky experimentů) vědecké hypotézy nepotvrzují. Z toho, že se něco děje stejně tisíckrát, logicky neplyne, že se to bude dít po tisící prvé. Hypotéza má svou oprávněnost, pokud není fakty vyvrácena. Nejen Feyerabend, ale i běžní neideologičtí "vědci z terénu" z toho vyvozují, že lze předkládat odvážné a bláznivé hypotézy. Jejich jedinou podmínkou je, aby snesly konfrontaci s fakty. Aby byly konstruovány tak, aby mohly být vyvráceny. Odbornou mluvou: vyžaduje se jejich falzifikovatelnost. Hypotéza už nemusí odpovídat té či oné očekávané filosofii. Mluví-li o faktech a lze-li tato její tvrzení srovnat s jinými pozorováními faktů, může se opírat o jakoukoli filosofii. Metodologický materialismus tradiční vědy byl vystřídán metodologickou neutralitou vědy vůči filosofickým školám.

Mluvit bezstarostně o inkvizici, byť v demokratickém státě, jak to činí docent Zlatník, není takový humor, jak se autorovi článku zdá. Ukazuje se, že z řetězu puštěný tržní systém se nejlépe snese s autoritativními režimy a že mu vyhovuje tvrdá kontrola občanů, např. jejich pobytu, cestování, pracovních vztahů, ale i kontrola jejich telefonátů, jejich účtů atd. Ukazuje se, že rovněž tendence k ideologické reglementaci a k omezování svobody slova rostou a že iniciativy pro ochranu lidských a občanských práv mají opět plné ruce práce. Sisyfos je nástrojem těchto tendencí. Debaty v kruzích kolem televizních publicistů o jeho úspěšných zásazích (nebo zásazích jeho členů) proti televizním pořadům, naposledy proti pořadu Detektor, jsou alarmující a je nutno tato opatření vyvrátit, vysvětlit nebo odůvodnit. Pro svou propagaci nové verze povinného vědeckého světového názoru bude Sisyfos nárokovat prostor garantovaný ústavním pořádkem a zákony. Zdá se ale, že nemá mnoho ochoty dopřát tutéž svobodu příznivcům jiných, alternativních postojů ke skutečnosti. Věda má patřičný prostor pro populární informování, zdá se, že její ideologičtí obhájci konkurenci ke slovu nepustí a svobodu pro ně nazvou (ve shodě s náboženskými fundamentalisty) relativismem.

Je chvályhodné, že Sisyfos podporuje kritické myšlení a popularizuje vědeckou metodu. Měl by však přestat jeho výsměch lidem, kteří se ke světu staví jinak, kteří vyslovují vlastní filosofující a spirituální stanoviska. Udělování bludných balvanů na univerzitní půdě vzbuzuje otázku, jsou-li opět vybrané filosofické koncepce, které tam mají přístup, a nemají-li jiné opravdu nárok na vlastní obhajobu. Je docela možné, že si klub Sisyfos místnost na fakultě řádně pronajal, ale i v tom případě vzniká obava z nové ideologizace vědy, vzdělanosti, kultury a politiky.

Ivan O. Štampach