dingir.cz

Spor o metodu

Spor theosofie a anthroposofie sahá ke kořenům

Mezi nejčastěji jmenované nástupce Theosofické společnosti patřila a dodnes patří anthroposofie Rudolfa Steinera. V religionistických příručkách bývá dokonce uváděna v těsném závěsu za Theosofickou společností.[1] Spor mezi theosofií a Steinerovým pojetím byl však od počátku natolik radikální,[2] že se nabízí otázka, do jaké míry spolu vůbec kdy tyto dva proudy - vyjma historických a formálních souvislostí[3] - měly co do činění.

Filosofie jako východisko
Nejprve je třeba si uvědomit, že Rudolf Steiner navazuje první kontakty s Theosofickou společností již jako názorově velmi vyzrálý muž - má za sebou rozsáhlou filosofickou a literárně-vědeckou práci a v době prvního seznámení s theosofií je mu již bezmála 40 let. Známá je jeho editorská práce na přírodovědeckých spisech J. W. Goetha. Steiner sám původně studoval zejména přírodní vědy a matematiku, ale jeho hlavním zájmem byla filosofie, v rámci níž se specializoval na otázky gnoseologické, přičemž se stále opíral o metodologii přírodních věd. Ve své disertační práci Pravda a věda - vydané roku 1892 tiskem - se zabývá soudobým kantiánským základem přírodních věd; označuje ho za zkreslující a nedokonalý, a hledá nová východiska v návaznosti na Fichta, Schellinga a Hegela, kterým ovšem vyčítá nedostatek exaktní přírodovědné metody. Nahlédneme-li do jeho souborného díla, zjistíme, že až do prvních kontaktů s Theosofickou společností se Steiner skutečně tématům náboženským či mystickým nevěnuje. Od počátku jsou jeho ústředním tématem procesy a meze vědeckého poznání. I později sám charakterizuje svou anthroposofii takto: "Anthroposofií rozumím vědecký výzkum duchovního světa, který prohlédá jednostrannosti čirého poznání přírody stejně jako jednostrannosti obvyklé mystiky a který předtím, než se pokusí proniknout do nadsmyslového světa, rozvíjí v poznávající duši síly, které běžné vědomí ani běžná věda nepoužívá (…)".[4] Svůj komplexní náhled na tuto problematiku včetně aplikací do oblasti etiky a mravního vědomí člověka rozpracoval v jedné ze svých hlavních knih, ve Filosofii svobody.[5]

Steiner v Theosofické společnosti
Po zveřejnění výsledků jeho filosofického bádání nadchází Steinerovi období hořkého zklamání, které velice těžce nese.[6] Akademická obec na jeho dílo nijak zvlášť nereaguje a Steinerův sen přednášet filosofii se rozplývá jako pára nad hrncem.

Roku 1895 publikuje studii Friedrich Nietzsche, bojovník proti své době. Ta vzbudí v Theosofické společnosti značný zájem o jeho osobu a následně theosofové Steinera pozvou, aby jim o Nietzschem sám přednášel. Steiner přijímá - nejprve ovšem s jistým odporem: "Vždyť literaturu, která vycházela z 'Theosofické společnosti', jsem znal jen velmi málo. (…) To, co jsem z této literatury znal, mi bylo svou metodou i podáním většinou velmi nesympatické. Nikde jsem nenacházel možnost, abych mohl svými vývody na něco navázat."[7]

Následují přednášky o dalších filosofech a Rudolf Steiner si postupně uvědomuje, že tato podivná společnost je toho času jediným okruhem lidí, kteří mu jsou ochotni naslouchat. Proto přijme i první nabídku, aby přednášel na téma mystické. Zde ovšem můžeme pozorovat, že již od počátku Steiner s obecnou poptávkou tak trochu nespolupracuje: jeho první přednáškové cykly o mystice[8] se zabývají více než mystickými tématy (pro tehdejší theosofii typickými) spíše otázkami "metody" mystiky a vztahem mystického a vědeckého poznání.

Zde můžeme spatřovat základní intenci Steinerova vztahu k theosofii a - snad to tak můžeme říci, - první příčinu budoucích konfliktů: Steiner primárně nepřijímá theosofický ideový systém za svůj.[9] Namísto toho na něj jakoby zevně aplikuje svou vlastní filosofickou metodologii a v rámci jejích zákonitostí jej rozvíjí. Sám k tomu při pohledu nazpět poznamenává: "Nikdo neměl pochybnosti, že budu v Theosofické společnosti předkládat pouze výsledky svého vlastního badatelského zření."[10]

Ve při s theosofy
Historie Steinerova odchodu z Theosofické společnosti je všeobecně známa: "Odešel z ní na základě dvou příčin: roku 1912 vyloučil obzvláště problematického člena, ale Annie Besantová - vedoucí společnosti - jeho rozhodnutí zrušila. (…) Fakt, že Besantová prohlásila Krišnamúrtiho za Světového Učitele, byl poslední kapkou, a tak roku 1913 Steiner odešel a založil vlastní Anthroposofickou společnost, do níž ho následovalo velké množství německých theosofů."[11]

Tyto události byly ale skutečně jen onou příslovečnou poslední kapkou. Jak jsme poznamenali výše, Steinerův rozchod s Theosofickou společností má kořeny mnohem hlubší a je otázkou, byl-li kdy jeho vztah k této organizaci natolik pevný, abychom o rozchodu vůbec mohli hovořit na jiné než administrativní bázi. K otevřenějším názorovým střetům dochází totiž již od Steinerova zvolení generálním sekretářem německé sekce.[12] Navíc - jak jsme viděli - Steiner svou práci od počátku (tedy i v rámci Theosofické společnosti) považoval výhradně za své osobní poznání, na theosofii v podstatě nezávislé.

Tuto nezávislost můžeme pozorovat už v jeho prvních theosofických pracích a zejména v základních textech: Theosofie a Tajná věda v nástinu, které publikuje již v dobách svého členství ve Společnosti. Zde své esoterické a okultistické současníky podrobuje i dosti nevybíravé kritice: "(…) člověk je myšlenkovou bytostí. Svou stezku poznání může nalézt jen tehdy, když vyjde z myšlení. (…) Kdo by se chtěl v zájmu vyššího poznání obracet na jiné síly v člověku a odmítat myšlenkovou práci, nebere v úvahu, že myšlení je právě nejvyšší schopností, kterou má člověk ve smyslovém světě. (…) V tomto zdravém chápání bychom měli spatřovat mnohem lepší východisko k vlastnímu poznání duchovního světa než v pochybném mystickém pohroužení (…). Tento důraz musí být o to naléhavější, že mnozí lidé, kteří se chtějí stát zřícími, tuto vážnou, odříkavou myšlenkovou práci podceňují. Říkají, že myšlení jim nijak nepomůže; záleží jen na pocitu, citu a podobně. Proti tomu musíme říci, že nikdo se nemůže stát ve vyšším smyslu zřícím, kdo se předtím nepohroužil do myšlenkové práce".[13] Vidíme tedy velmi dobře, že hlavním trnem v oku je Steinerovi na soudobém mysticismu metodologická nedůslednost.[14] Pozorný čtenář si navíc všimne, že se Steinerovo dílo pozvolna vyvíjí, což lze určit zejména na terminologii: jestliže na počátku si ještě vypůjčuje z obecně rozšířených theosofických pojmů (odvozených zejména z indické či tibetské terminologie), čím dál tím více má tendenci zavádět termíny původně německé, popřípadě křesťanské.

Pojem "anthroposofie" není rovněž něčím, co by přinesl až finální rozchod s theosofií. Toto označení se začíná používat pro Steinerovu variantu theosofie velmi brzy a paralelně s Theosofickou společností začínají vznikat i anthroposofické studijní kroužky - jeden takový byl v Praze[15] již roku 1912, tedy ještě předtím, než Steiner Theosofickou společnost definitivně opustil.

Současné reflexe anthroposofie
Pokud dnes přijdeme do styku s některou formou současné theosofie, resp. s organizací, kořenící v Theosofické společnosti, budeme patrně svědky něčeho velmi podobného, jako bychom navštívili původní Společnost.

Anthroposofie naproti tomu netěží především z přednášek na mystická témata, ale rozvinula mnoho nadstavbových činností; mezi nejznámější patří waldorfské školství, biodynamické zemědělství či anthroposofická medicína. Celkově anthroposofie inklinuje spíše k angažovanosti směrem ven než k mystickému uzavírání se. Tuto skutečnost bychom mohli vysvětlit právě výše ukázanou nezávislostí Steinerova myšlenkového světa a hlavně metodičností, již lze aplikovat nejen na mystiku, ale i na jiné obory lidské činnosti (jak se o to Steiner sám za života pokoušel).

V tomto duchu se anthroposofie chopili i někteří současní myslitelé. Jako příklad můžeme uvést Georga Kühlewinda (1924-2006), Massimo Scaligera (1906-1980) či rusko-arménského filosofa, profesora Karena A. Swassjana (*1948), který anthroposofii pojímá spíše jako jakýsi impuls než striktně jako duchovní nauku. Ve svém pojednání o anthroposofii[16] kromě jiného píše: "Ačkoli jádrem anthroposofické duchovní vědy je myšlenková sebekontemplace, není jí nic vzdálenější než samoúčelné teoretizování. Anthroposofie není doktrinářská, nýbrž impulzivní, ovšem impulzivní vždy vědomě, což znamená, že se v ní prolínají jindy zcela neslučitelné póly vědomí a instinktu coby uvědomění instinktu." A tato sebereflexivní impulsivnost může v budoucnu nadále propast mezi theosofií a anthroposofií ještě prohlubovat.

Poznámky
[1] Viz např. VOJTÍŠEK, Zdeněk: Encyklopedie náboženských směrů v České republice, Portál, Praha 2004.
[2] Vezměme zde v úvahu etymologický původ slova radikální, sahající k latinskému radix = kořen. Spor mezi theosofií a anthroposofií totiž skutečně sahá až k samým kořenům obou ideových systémů.
[3] Zde se těmito souvislostmi příliš zabývat nebudeme, neboť větší počet informací k historii i formální stránce anthroposofického hnutí přinesl již Dingir 2/2000.
[4] STEINER, Rudolf: Philosophie und Anthroposofie, Philosophisch-Anthroposophischer Verlag, Dornach 1929.
[5] STEINER, Rudolf (česky): Filosofie svobody, Baltazar, Praha 1991.
[6] Viz LINDENBERG, Christoph: Rudolf Steiner. Eine Biographie, Band 1: 1861-1910, Freies Geistesleben, Stuttgart 1997, s. 237.
[7] STEINER, Rudolf: Má cesta životem, Michael, Svatý Kopeček u Olomouce 2000, s. 278.
[8] …které později shrnuje ve svých knihách Mystika na úsvitu novodobého života… a Křesťanství jako mystická skutečnost a mystéria starověku.
[9] "Neupsal jsem se žádné sektářské dogmatice; zůstal jsem člověkem, který mluvil o tom, o čem věřil, že to může vyslovit zcela podle svého vlastního prožívání duchovního světa.", STEINER, Rudolf: Má cesta životem, s. 279.
[10] STEINER, Rudolf: Má cesta životem, s. 279.
[11] BARRETT, David V.: The New Believers, Cassel & Co., Londýn 2001, s. 196.
[12] "Teprve až byla založena sekce a já jsem byl tímto krokem ocejchován jako 'theosof', začaly být mé vývody odmítány", STEINER, Rudolf: Má cesta životem, s. 281.
[13] STEINER, Rudolf: Theosofie, Baltazar, Praha 1992, s. 97-98.
[14] Zde Steiner v podstatě nastavuje zrcadlo i současnému módnímu "pop-esoterismu", který si z jeho díla - paradoxně - rovněž rád půjčuje.
[15] Viz Beiträge zur Rudolf Steiner Gesamtausgabe, Nr. 109, Rudolf Steiner-Nachlaßverwaltung, Dornach 1992.
[16] SWASSJAN, Karen: Was ist Anthroposophie?, Verlag am Goetheanum, Dornach 2001.

Jan Sušer (*1984) studuje religionistiku a teologii na Husitské teologické fakultě UK v Praze. Zabývá se mormonismem.