 |
religionistický časopis o současné náboženské scéně |
|
religionistický časopis o současné náboženské scéně |
Klub skeptiků Sisyfos a dogmatismus ve vědě
Rád bych vstoupil do debaty, kterou svým polemických článkem na zprávu doc. Zlatníka z Klubu skeptiků Sisyfos otevřel doc. Ivan O. Štampach v 2. čísle letošního ročníku časopisu Dingir. Mám k tomu dva důvody: jednak mě celá věc trápí odborně, jednak jsem byl sám před nedávnem vtažen do podobných vášnivých, ale dost podivných sporů a jsem tedy na celé věci i osobně angažován.
Myslím si, že v nastalé diskusi se nejspíš jedná o nedorozumění a že nakonec mezi stanoviskem kolegy Štampacha a společností Sisyfos nemůže být zásadní rozdíl.
Na začátku je podle mého názoru třeba určit, co dělá vědu vědou. S tím pak souvisí i posouzení toho, vůči čemu může být věda shovívavější a vůči čemu musí být naopak nekompromisní.
Navrhuji rozlišovat ve vědě tři odlišné věci: témata, metody a zásady. Myslím, že mnoho nedorozumění vzniká z toho, že se například zaměňují "metody" se "zásadami" vědecké práce. Pokusím se to objasnit. Nebudu se asi vyjadřovat úplně přesně, protože mnohé nemám ještě zcela promyšleno, ale snad to jako námět k úvaze postačí.
Domnívám se, že ve volbě témat by měla být ve vědě úplná svoboda. Ta snad dnes existuje (na rozdíl od nedávné minulosti, neboť totalitní systém se obvykle vyznačuje právě zásahem do volby témat ve vědě) a nikdo ji nezpochybňuje. V tomto smyslu se dokonce nemůže objevit žádný spor mezi astrofyzikem či astrologem: oba si za téma zvolili "hvězdné nebe nad námi", a to je v pořádku. Potom musí, myslím, platit stejná svoboda ve výběru metod, jimiž zvolené téma uchopuji a zpracovávám. Takovou metodou je, pro zjednodušení, třeba pozorování nebo nějaký matematický výpočet, lingvistická analýza atp. I tady se ještě docela dobře může astrofyzik s astrologem shodnout (oba svým způsobem provádějí pozorování).
To hlavní, oč tu běží a kde teprve začíná být věda vědou, však nejsou ani témata, ani metody. Například pouhé pozorování oblohy není přece ještě něčím, co by mohlo být označeno za "vědecký" postup: pozorovat oblohu mohu i jako rekreant na pláži, jako zasněný básník, jako vzduchoplavec atp. Vědeckým se stane nějaké pozorování až tehdy, když mám potřebu nebo povinnost je například opakovat, když to, co z opakovaného pozorování vzejde, musím zaznamenat, srovnat s jinými pozorováními, když své závěry musím zpřístupnit druhým lidem atp. To, co dělá vědu vědou (a co by si tedy měla vskutku hlídat jako něco výlučného, čím se odlišuje od jiných přístupů ke skutečnosti), jsou proto až pravidla, jimiž metodické postupy řídíme, korigujeme, prověřujeme atp.
Těmto pravidlům, která určují užití různých metod, bych rád říkal "zásady" vědecké práce. Zásady představují jakési nároky na naši činnost, které musejí být nutně splněny, aby použité metody vedly vůbec k výsledkům, jež mají mít status spolehlivého poznání. Nejobecněji formulováno musí být starostí každého vědce učinit výsledky své práce objektivně (intersubjektivně) přístupnými, zachytit je v logicky bezrozporném podání a hlavně zaručit, aby byly kdykoliv v budoucnu k dispozici dalšímu testování. To je nakonec asi královská zásada vědy, jež se vlastně slila do nejvyššího nároku tzv. falsifikace. Věda musí být ochotna kdykoliv a jakkoli ověřitelným způsobem vystavit své závěry kritické rekonstrukci. Co tuto podmínku nesplňuje, nemůže být do vědy počítáno.
To neznamená, jak se obávají i někteří členové společenství Sisyfos, že požadavek falsifikace způsobuje nebezpečnou relativizaci vědeckých poznatků. Například tvrzení, že v textu Odila Štampacha v 2. čísle letošního ročníku časopisu Dingir se ani jednou nevyskytuje jméno Bill Clinton, je trvalá, absolutní pravda. Přesto se pro nějaké účely může stát vědeckým poznatkem jen za předpokladu, že text, o němž tento výrok je, bude kdykoliv k nahlédnutí každému, kdo bude mít potřebu zmíněné tvrzení ověřit. Být k dispozici pro jakoukoliv ověřitelnou falsifikaci tedy neznamená, že něco nemusí platit absolutně. Platí ale i opak: například hypotéza o existenci Boha je rozumovými prostředky principiálně netestovatelná, neobjektivizovatelná a nefalsifikovatelná - a tak prostě Bůh či víra do vědy nepatří, ačkoli mohou mít svou velkou užitečnost v mnoha jiných oblastech. To jistě ví kolega Štampach jako religionista nejlépe: určitě své vědecké výzkumy neovlivňuje svou konfesí.
Jakkoli se humanitní vědy hodně liší od věd přírodních (v tématech a metodách určitě), v zásadách by s nimi měly mít maximum společného: proč by se v historiografii nebo v lingvistice neměly s určitými obměnami vznášet nároky na opakovatelnost prováděných procedur, na testovatelnost dosažených zjištění, na logickou konzistenci? Dokonce i filosofie může být formulována konzistentně, může ověřitelně citovat z historických spisů, může být intersubjektivně srozumitelná, logicky bezrozporná - a určitě jí to nebrání ve volbě témat či metod (ani v její proslulé a žádoucí "spekulativní" invenci…).
Myslím, že bychom se tedy mohli shodnout na tom, že o tématech a metodách vědecké práce je možná ta nejsvobodnější diskuse, že ale zásady musí každý vědec dodržovat pevně a bez omluvy. Lpí-li někdo na přísném výběru témat a jiná nepřipouští, bude nejspíš inkvizitor, lpí-li někdo na přísném výběru metod a jiné nepřipouští, bude nejspíš dogmatik. Ale důsledná kontrola nad dodržováním zásad vědecké práce nemá s inkvizicí nebo dogmatismem nic společného - lpí-li tedy někdo například na opakovatelné testovatelnosti dosažených výsledků, je teprve skutečným vědcem!
Takže je podle mě samozřejmě například přípustné, aby se do medicíny vpouštěly tzv. alternativní léčebné postupy. Ale naprosto nevyhnutelné přitom je, že při jejich případném použití se musí dodržovat zásady vědecké práce. Ten, kdo je dodržovat nechce, musí být ze společnosti vědců vykázán. V některých oborech lidské činnosti (a často právě v humanitních vědách, kde se ovšem bohužel laxnost k dodržování zásad vědecké práce nejvíce rozšířila) můžeme možná mávnout rukou a pousmát se, když narazíme na nějaké porušení pravidel. Ale v medicíně nebo v technice jde často o život - a tam musí jít bezbřehá tolerance stranou. Pustíme na interní oddělení v nemocnici někoho, kdo přijde s podivným práškem a prohlásí, že účinně zabírá na žloutenku, ale přitom přizná, že neví, jak to funguje, jenom že to má ověřeno na sousedovi? Bude primář na takovém oddělení považován za inkvizitora či dogmatika, když milého šarlatána vykáže ven?
Mám dojem, že právě v tomhle nadělal hodně zmatku zmiňovaný Feyerabend. Jeho učitel Popper mluvil o zásadách vědecké práce (falsifikujeme přece určité metodické postupy, třeba chemický pokus nebo matematický výpočet), Feyerabend se ale posunul o "patro" níž a začal mluvit o metodách (jeho hlavní spis se jmenuje "Proti metodě"). A protože ty smíme opravdu volit svobodně a protože vskutku často předem nevíme, které se budou na co hodit a nemůžeme proto ani předem některé zavrhovat, extrapoloval Feyerabend tuto zvláštní a žádoucí metodickou volnost na všechno, co dělá vědu vědou. Věda tak prý podle něho (podobně jako umění) nemá žádné pevné struktury, žádný konzistentní historický vývoj, nemůže vznášet žádné striktní nároky, je sociálním konstruktem a o její práci se může hlasovat. To je právě ten omyl: ne metody, ale zásady je to, oč tu běží, a o zásadách vědecké práce se podle mého nejhlubšího přesvědčení hlasovat nedá a musí být na ně dbáno velice přísně a bez diskusí.
A to je jádro sporu o pavědu: ani Klub skeptiků Sisyfos se nebude určitě bránit novým tématům či metodám, právem však trvá na dodržování zásad vědecké práce. Nikdo ze Sisyfa nebude jen tak astrologům či léčitelům říkat: "Nemáte pravdu!" Vždycky všichni říkají: "Vystavte své závěry ověřitelnému testování, pak se teprve bavme o výsledcích, o úspěšné léčbě, o relevanci astrologických předpovědí!"
Když se astrolog Baudyš chlubí, že umí z hvězd vyčíst i to, kdo a kdy si zlomí nohu, nemá jeho tvrzení žádnou relevanci, není-li doloženo haldou ověřitelných pozorování, lékařským nálezem, důvěryhodným svědectvím a dostatečnou statistikou. Jak ostatně získává astrolog informace o svých úspěšných předpovědích? Z děkovných dopisů svých klientů? Nebo má tým nezávislých pozorovatelů, kteří sledují jeho klienta na každém kroku, zaznamenají a zdokumentují danou událost (a takhle zdokumentují tisíce podobných událostí), aby pak vyhodnotili relevanci astrologických předpovědí? A tak jako nemůže být látka, která nebyla dostatečně testována, uznána v medicíně za lék (tedy za produkt vědeckého výzkumu), nemůže být ani činnost, která není ochotna podrobit se testování nebo z něho vyšla nepříznivě, prohlášena za vědu.
Tohle a nic jiného požaduje Sisyfos, když namítá, že na univerzitní půdě nemá co dělat astrologie (do podobného sporu jsem se před časem ostatně namočil i já sám), tohle vyzdvihuje i doc. Zlatník ve svém příspěvku. Navíc vědci přece nezavírají astrology do vězení, mohou si vydávat stovky časopisů a mít tisíce webových stránek. Ale trvat na identitě a zásadách vědy a na pracně vydobyté autonomii univerzitních pracovišť nemůže být z principu nic dogmatického ani inkvizičního. Kdybychom tady připustili relativizaci a řekli, že vědou může být jakkoliv vedený popis skutečnosti, pak zkolabuje naše civilizace, protože na uvedených zásadách jsme postavili její výdobytky všechno druhu, průmyslem počínaje a medicínou konče. Celý konflikt s pavědou stojí právě a jedině na tomhle! Nenašel jsem dosud na práci Sisyfa nic, co by bylo v rozporu s touto maximou. A nemůže to být ani v rozporu se stanoviskem kolegy Štampacha, protože sám základní zásady vědecké práce vypočítává jako žádoucí a zaujímá k nim souhlasný postoj.
Udělování Bludných balvanů proto nepovažuji za inkviziční počin či za výsměch těm, kteří se snaží o alternativní pohledy na věc. Naopak: jde o recesi, která má nakonec celou proceduru odlehčit. A onen útok na pořad Detektor? To je přece naprosto v pořádku právě s ohledem na to, co jsme si řekli výše: jde totiž o to, že pořad Detektor se tvářil jako seriál, v jehož upoutávce stálo, že se něco dozvíme o "nejvýznamnějších a také nejzáhadnějších otázkách ze světa vědy, umění a společenského života, které jsou dodnes zahaleny řadou tajemství", a v obrazovém doprovodu této upoutávky se míhal Nicola Tesla, Albert Einstein a různé symboly vědecké práce. Navíc se vysílal jako vzdělávací pořad. Tedy vystupoval jménem vědy. Myslím, že dr. Grygar v jednom televizním rozhovoru zdůraznil, že by nic nenamítal proti tomu, aby takový pořad na obrazovce byl, ale jako zábavný a ne ve veřejnoprávní instituci pod hlavičkou vzdělávacích dokumentů.
Když Sisyfos útočí na "pavědce", neútočí na lidi, kteří chtějí něco zkoumat, kteří chtějí používat neotřelé metody, ale na ty, kteří se vydávají za vědce, aniž by dodržovali zásady vědecké práce. Společenství vědců musí hájit svou čest a identitu stejně, jako ji bude hájit kolega Štampach, když jej osobně někdo napadne nebo když se z jeho knížek bude nesprávně citovat a překrucovat smysl jejich sdělení. Ostatně - pokud se dobře pamatuji - takový zápas musel vskutku před nedávnem statečně podstoupit.
Všimněme si jednoho velmi důležitého paradoxu: striktní lpění na dodržování zásad vědecké práce je právě projevem hluboké pokory před obtížnou uchopitelností reality a dokladem toho, že jsme si dobře vědomi své omylnosti. Opakovat nějaké pozorování mě nenutí můj osobní zájem či příkaz nějaké autority, ale původně například nejasnost faktu, který jsem získal, nejistota, zda se podruhé stane totéž a zda mohu předpokládat nějaký běh událostí apod. To je zřejmým dokladem toho, že je to sama realita, co se tu hlásí o "svá práva", co mě nutí být ve střehu, nebýt nedbalý. Naopak dogmatik je z tohoto hlediska vlastně ten, kdo něco tvrdí o skutečnosti, aniž by byl ochoten svá tvrzení dostatečně vystavit testování. Takhle je dogmatikem právě astrolog, protože vyhlašuje "objektivně platné" závěry o konstelaci hvězd a o lidských osudech, aniž by byl ochoten podrobit se přísné prověrce svých závěrů podle zásad vědecké práce anebo bral odpovědně v potaz fakt, že každá taková prověrka skončila krachem.
A pak tu máme prostě i onu obecnou rovinu: rovinu vzdělání a citu pro ně, rovinu úcty k určitému typu práce, který přináší prospěch a má výsledky. Znevažovat tyto hodnoty lacinou alternativou a tu klást na stejnou úroveň, je kulturní barbarství. Obrana hodnot vzdělání a skeptické vědecké práce nikdy nemůže přinést nic špatného: má v sobě přece étos, který je vnitřně pojištěn proti jakémukoliv násilí a netoleranci. Všichni členové Sisyfa by podepsali to, co kolega Štampach uvádí: že věda se může mýlit a že je to namáhavé a často nevděčné počínání. Proto se také klub Sisyfos nazývá klubem skeptiků.
Je-li tedy starost o čistotu vědy vlastně starostí o kritické, skeptické, kontrolovatelné myšlení, pak jde o starost, které se nemusíme bát. Je pevně spjata s chvályhodným mravním impetem. A šířit tento mravní impetus jako jeden z pilířů každého skutečného vzdělance přece není projevem žádné pýchy nebo násilí, i když to předpokládá úmorný "zápas" proti každému, kdo jej znevažuje nebo nevědomky poškozuje.
Ivan Blecha