 |
religionistický časopis o současné náboženské scéně |
|
religionistický časopis o současné náboženské scéně |
Rozhovor s etnoložkou Pavlínou Brzákovou
Pavlína Brzáková, Ph.D., (*1972) je etnoložkou (absolventkou Filosofické fakulty UK v Praze), znalkyní sibiřského šamanismu a autorkou několika knih, které čerpají především z narativního dědictví archaických národů. V současné době působí jako šéfredaktorka revue pro duchovní kulturu PROMĚNY. Je maminkou Viktorky a Ivánka.
Jako etnoložka se specializujete na šamanství a zároveň jste mu osobně blízko. Jak blízko? Považujete se za šamanku?
Tahle otázka je mimo moje uvažování. Vynasnažím se ale odpovědět co možná nejpoctivěji. Ve svých článcích nebo knížkách nepoužívám odborný jazyk, takže se dokonce může zdát, že jsem oborem, jenž jsem vystudovala, takřka "nepolíbena". Vždy mě fascinoval vypravěčský styl a právě za ním jsem odjížděla na Sibiř k rodinám pastevců. Ale stejně tak jsem na střední škole navštěvovala potomky legionářů, kteří působili v Rusku za první světové války a ruské občanské války. A od vypravěčství je jen malý krůček k šamanství. Šamani byli a jsou vynikajícími vypravěči. Pro mne se stalo naslouchání vypravěčům natolik závažné, že jsem sama zatoužila vyprávět. Nic není totiž životnějšího než "příběh", příklad či odpověď na otázku Jak žít? Proto nám zůstávají mýty a příběhy z dob, které by jinak zůstaly zapomenuty.
Jak jste se dostala k šamanství (ať už pojatému odborně nebo jako osobní duchovní cesta)?
Křivolakou cestou, která začala zájmem o již zmíněné legionáře. A také jsem měla ráda pohádky o čarodějnicích a čarodějích, o proměnách. Co se týče té osobní cesty: nevyvolávám duchy, neuctívám je, nepraktikuji. Ale na druhé straně si myslím, že tvůrčí činnost vychází z našeho nitra a zároveň sestupuje shůry. Domnívám se, že každý tvůrčí člověk to nějak takhle vnímá. Jako dotyk něčeho neznámého, něčeho nepopsatelného.
Byla jste mnohokrát za šamany na Sibiři. Jaký k nim máte vztah? Máte je ráda? Nebojíte se, že nevyhnutelně zmizí nebo se přemění na živoucí turistické atrakce?
Na mnoha místech se již turistickými atrakcemi stali. A jaký k nim mám vztah? Pokud budeme mluvit o tuvinských šamanech (jižní Sibiř), probouzejí ve mně zvědavost. Nevím, jak jinak to nazvat. Jednak mě zajímá příčina, proč se šamany stali, potom jejich duchovní zkušenost. Je samozřejmě otázkou, kolik toho chtějí mně jako cizince sdělit. Jinak se ke mně chovají, když s nimi natáčím rozhovor, a jinak, když se s nimi začnu bavit o obyčejných věcech a postupně stočím řeč na jejich duchovní zkušenost. Ale nezabývám se pouze šamany. Nejvíce času jsem věnovala životu pastevců v tajze a jejich vnímání tajgy. Tuvinští šamani žijí především v hlavním tuvinském městě Kyzylu, kam se přesouvají z odlehlých oblastí. A ten přesun do města vytrhává určité věci z kontextu. Zajímá mě otázka, nakolik to oni sami vnímají a nakolik jim šamanská činnost v kulisách města přijde přirozená.
Šamani na Sibiři a konečně i vaše šamanská návštěva (šamanka Ludmila Oyun) léčí, věští, vytvářejí osobní amulety... Dokázala byste stručně vystihnout, jaký obraz světa tito šamani mají?
Na rozdíl od obyčejných lidí vidí ještě jiné duchovní sféry. Jak sami říkají: mohou hovořit s duchy. Vidí strážné duchy stromů, pramenů, hor. Mohou je přivolat, případně získat jejich pomoc a náklonnost. Mohou vytvořit figurku ochranného ducha, která začne plnit ochranitelskou funkci, pakliže jí věnujete určitou péči. A konečně - odvádějí duchy zemřelých na onen svět. Pomáhají jim, aby se dokázali odpoutat od svého těla, zrušit veškeré vazby na tento svět a potom v pokoji odejít.
Co je ze šamanství podle vás přenositelné do současného duchovního života Západu? Co je inspirující a obohacující?
Vztah k přírodě. Přestali jsme si uvědomovat v tom věčném shonu, nakolik je pro nás a pro všechny, kteří po nás přijdou, příroda důležitá. A uvědoměním si našeho sepjetí s přírodou, se zemí, s krajinou… vyvstává i odlišný postoj k veškerému životu, k druhým lidem, k sobě samému.
Západní zájemce o šamanství se často distancuje od používání psychotropních látek a šamanského duchovního zážitku dosahuje výhradně bubnováním. Je ale takové šamanství ještě šamanstvím?
Má sibiřská zkušenost je taková, že šamani žádné psychotropní látky nepotřebují. Vystačí si s bubnováním, ale ti nejsilnější nepotřebují dokonce ani bubnovat. K tomu, aby se spojili s duchovním světem, s jinými bytostmi, není nutný žádný prostředek. Také může stačit i obyčejný půst a duchovní činnost, kterou bychom mohli nazvat koncentrací, meditací, případně i modlitbou. Také jsou bezpochyby důležité motivace, záměr. Co se týče západních zájemců o šamanství, nabízí se tu otázka, co je k tomu "žene". A vůbec: co si pod šamanstvím představují, jaký koncept si vytvořili. Důležité je především zjistit "kdo jsem". A naučit se vnímat přítomnost v mnoha jejích vrstvách a hlubinách. Naučit se žít tady a teď. A v tom je právě šamanství inspirující. Čím více se jím zabývám, tak zjišťuji, že "šamanské" znamená "přirozeně lidské".
Někteří zájemci o šamanství ovšem považují za nástroj k dosažení šamanské vize např. omamnou látku ayahuascu. Není nebezpečné hledat šamanský zážitek prostřednictvím rostlinných extraktů?
Ayahuascu bych omamnou látkou nenazývala. Běžně ji používají šamani v Amazonii a rozhodně omamná není. Prohlubuje vnímání okolního světa a zároveň vnitřních pochodů. Je významným prostředkem při přechodových rituálech.
A jestli není nebezpečné hledat šamanský zážitek prostřednictvím magických rostlin? Šamanství je nebezpečné, je to setkávání se se smrtí. To, co je běžně zastřeno, myslím tím smrt, je mnohem ostřejší. Smrt je všudypřítomná a to, že na ni neupíráme ustavičně svou pozornost, neznamená, že neexistuje. Ovšem uvědomováním si smrti můžeme být i silnějšími. A o tom je také již mnohokráte zmíněné šamanství.
Osobně zastávám toto přesvědčení: Být šamanem neznamená, že si vezmu nějakou látku a začnu létat. Znamená to, že se stanu kvalitním především jako obyčejný člověk v plném smyslu tohoto slova.
Odbornost v oblasti šamanství a osobní angažovanost podobně jak vy sdílel i Carlos Castaneda a sdílí Michael Harner. Jak vnímáte tyto dvě osobnosti?
Rozhodně se nechci nijak srovnávat s Castanedou nebo Harnerem. Castaneda byl literárně nadaný, ale jeho další činnost mi není nijak blízká. Michael Harner vytvořil cosi, co by se dalo nazvat "instantní esencí šamanismu". Zbavil šamanství kulturních kontextů a přenesl je do tělocvičny. Pro mě je důležitá podstata šamanismu, ale i kulturní kontext, v němž šaman působí.
Věříte spolu s Michaelem Harnerem, že je možné převést všechny tradiční praktiky, které nazýváme šamanstvím, na "společného jmenovatele" tzv. jádrového šamanismu?
Věřím v jedinou věc. Pokud je podstatou jakékoliv lidské činnosti láska, pak je to správná cesta. Málo lidí si však uvědomuje, že šamanské praktiky také mohou vést především k získávání moci. A mnozí šamani nejsou vedeni dobrosrdečností, ale touhou získat moc. Tradičně jsme si mohli u šamana koupit ublížení druhému člověku. Dějiny šamanů jsou plny bojem o získávání moci, o tom vyprávějí mnohé legendy.
Sama jste v kontaktu se sibiřskými šamany a občas je u nás přijímáte dokonce jako hosty. Jak ale vnímáte Američana Donalda Mantoyu, který u nás mnohokrát vystupoval (pod jménem Emahó)? Také ho považujete za skutečného šamana, nebo spíše za člověka, který čerpá ze šamanské tradice a umí ji prodat? Činíte rozdíl mezi šamany, kteří provádějí "praxi" uprostřed svého etnika, a lidmi ze Západu, kteří se do postavení šamana stylizují a oslovují západní zájemce?
Neznám Emahóa osobně a neznám ani jeho motivace. Proto se k němu nechci vyjadřovat. V naší republice jsou lidé, kterým velmi pomohl. Svět se globalizuje, šamani mají možnost cestovat a nikdo jim nemůže zazlívat, že své učení předávají i v zahraničí. I oni tím získávají cenné zkušenosti. Možná bychom je chtěli mít mezi svými, v izolaci, aby se nám zachoval jakýsi archaický obraz světa, za nímž bychom sami jezdili a který bychom mohli zkoumat. Ale to je přece nepoctivé…
Na druhou stranu si velmi cením šamanů, kteří působí uprostřed svého etnika, protože je to často náročnější. Zdá se mi snadnější odjet do cizí země, kde mají lidé se šamanstvím spojené ty nejromantičtější představy. Těžší a bezvýchodnější je působit ve svém etniku, které je stiženo alkoholismem a bezvýchodností.
Se šamanstvím se někdy u nás na Západě spojují velké naděje. Např. pan Boris David v časopise Dotek napsal o šamanských praktikách, že "mohou dovést dnešního člověka, žijícího v odcizeném zmechanizovaném a přeorganizovaném světě, zpět k dávným pramenům svého lidství a dát mu napít z křišťálově čisté studánky nekontaminované živé vody." Vkládáte do šamanství podobné naděje?
To by bylo jistě krásné. Ale když otevřu denní tisk a přečtu si zprávy, zvláště v poslední době, tenhle druh optimismu mě opouští.
Někdy se mezi západními zájemci o šamanství hovoří i o duchovní tranformaci lidstva (k němuž má šamanství přispět) a za zlomový se v tomto smyslu považuje rok 2012. Sdílíte taková očekávání?
Ne.
Někteří religionisté řadí současný západní zájem o šamanství (neošamanismus) ke hnutí Nového věku (a očekávání, zmíněná v předchozích dvou otázkách by jim aspoň částečně dávala za pravdu). Jak to cítíte vy?
Jsem podobného názoru. Tento zájem je součástí duchovní vlny, jež se přehnala i naším územím. Ale záleží na každém člověku, co si díky "duchovnu", které se k nám různými způsoby dostává, přenese do svého života.
Děkuji za rozhovor.
Rozhovor vedl Zdeněk Vojtíšek