dingir.cz

Jan Heller při obnově české religionistiky

Religionistika, tehdy pod názvem srovnávací věda náboženská, se na české větvi Karlovy univerzity objevila s jistým zpožděním vůči světu, až v počátcích první Československé republiky. Zavření českých vysokých škol nacistickými okupanty a likvidace religionistiky jako buržoazní pavědy r. 1948 dříve, než se mohla plně rozběhnout, to jsou velmi skromné začátky oboru u nás. Skutečným obnovitelem religionistiky však byl 15. ledna 2008 zesnulý profesor dnešní Evangelické teologické fakulty Jan Heller.

Hlavním zaměřením byl Jan Heller starozákonní biblista. Při režimem povolené stáži v zahraničí si získal habilitaci v religionistice a stal se v posledních dvou desetiletích minulého režimu jedinou kompetentní osobou schopnou podle akademických pravidel zajistit obnovu oboru. Vydal za komunistického režimu první učebnici, která v době perestrojky (r. 1986) již směla mít religionistiku v názvu. Byl to Nástin religionistiky publikovaný společně s Jiřím Mrázkem v Kalichu teoreticky jako skriptum pro vnitřní potřebu teologické fakulty. Kniha se však rychle rozběhla po lidech se zájmem o religionistiku.

Tematicky se ovšem náboženství věnovala ještě jiná pracoviště. Ta však sloužila režimní politice k jeho potlačování a sbírala informace potřebné nejen pro polemiku s náboženstvím, ale i pro policejní a administrativní zásahy proti němu. Teoretickým zázemím této aktivity byl Ústav vědeckého ateismu se sídlem v Brně založený r. 1972. Ústav pak ještě dvakrát upravil název (roku 1983 na Ústav pro výzkum společenského vědomí a vědeckého ateismu, r. 1990 na Ústav pro výzkum společenského vědomí). Roku 1991, rok a několik měsíců po sametové revoluci, došlo k reorganizaci. Dosavadní ústav byl formálně rozpuštěn a nově zřízený Ústav etiky a religionistiky byl jako společné pracoviště Československé akademie věd a Masarykovy univerzity pokračováním dosavadních aktivit s redukovaným počtem pracovníků.

Na pracovní místa v obnoveném ústavu bylo vypsáno výběrové řízení, ke kterému jsem byl přizván společně s Janem Hellerem. Téměř po celou cestu z Prahy do Brna jsme probírali strategii své účasti ve výběrové komisi. Bylo nám zřejmé to, nad čím někteří tehdy ještě váhali, že nový politický systém a v něm akademická sféra nemohou mít žádnou, ani nepřiznanou oficiální ideologii. Z toho nám plynulo, že religionistice jako vědě o náboženství nelze závazně stanovit žádné filosofické zázemí. Nelze, jak jsme si tehdy řekli, vyloučit ani marxismus (k němuž se však tehdy vnitřně přikláněl sotva kdo z pracovníků rušeného ústavu), ani různé verze nereflektovaného pozitivismu či scientismu. Rozhodli jsme se odmítnout pracovníky dřívějšího ústavu (protože až na vzácné výjimky jen oni se ucházeli o práci v ústavu novém), za kterými jsou pouze účelové publikace sloužící minulému tyranskému režimu, aby si teoreticky ospravedlnil masivní porušování (oficiálně deklarované) svobody vyznání (a reálného projevu této svobody). Chtěli jsme přispět k přijetí těch, z jejichž přehledu publikací bylo zřejmé, že se přesvědčivě věnovali a věnují např. historickému bádání nebo terénnímu výzkumu. Ujasnili jsme si, co je dnes samozřejmé, ale tehdy samozřejmé nebylo, že totiž jejich (donedávna deklarovaný) ateismus nesmí být překážkou.

Pracovníci ústavu hned po změně režimu navázali kontakty s religionisty v zahraničí a (pod hlavičkou též i nově založené Společnosti pro studium náboženství) uspořádali konferenci Stav a perspektivy studia náboženství v Československu (září 1990). Tato jejich pružnost a integrace do nových poměrů, již svou autoritou podpořil tehdy nejkvalifikovanější religionista a zároveň teolog Jan Heller, vedla k tomu, že religionistika se ustavila jako plnohodnotný akademický obor a mohla se postupně rozvinout na pracovištích teologických, filosofických a humanitních fakult. Prof. Heller se v téže době stal předsedou společnosti dnes již přejmenované na Českou společnost pro religionistiku.

Metodologickou pluralitu religionistiky, včetně různých přístupů k filosofické či teologické interpretaci náboženství pomáhal Jan Heller (mimo jiné ve spolupráci s Milanem Balabánem) zajišťovat také v redakční radě akademického časopisu Religio.

Skupiny, postavy a iniciativy přítomné při obnově české religionistiky po desetiletích nacistických a komunistických zákazů, a to v celé jejich šíři, včetně toho, co reprezentoval prof. Heller a co představují v oboru jeho spolupracovníci a pokračovatelé Milan Balabán a Pavel Hošek, by měly tvořit inspiraci či model pro religionistiku u nás dnes. Je třeba to připomenout v situaci, kdy se v české a slovenské religionistice znovu objevují pokusy omezovat interpretační diversitu, kdy se některým znovu (nebo stále ještě) nenáboženské postoje jeví jako nepředpojaté, objektivní a neutrální, zatímco osobní náboženské postoje religionistu v jejich očích vždy diskvalifikují. Tolerance k jinak smýšlejícím u otevřeně teologicky založeného religionisty Jana Hellera, již touto vzpomínkou dosvědčuji, ba jeho ochota pomoct jim plně se veřejně zařadit, by mohla a měla být opětovaná. Kdyby pokusy o novou oficiální ideologii, byť jen v tomto malém výseku odborné scény, byly úspěšné, byla by to pro českou religionistiku cesta do pekel. Někteří by se na tom neradi podíleli a snad by se začali ohlížet po nových možnostech národní a mezinárodní institucionalizace oboru.

Doc. ThDr. Ivan Štampach (*1946) je vedoucím katedry religionistiky a filozofie na Fakultě filozofické Univerzity Pardubice, působí rovněž na Evangelické teologické fakultě UK v Praze a je předsedou Společnosti pro studium sekt a nových náboženských směrů a členem výboru České společnosti pro studium náboženství.