Pro autory

    redakce:
    Dingir, s.r.o.
    Černokostelecká 36
    100 00 PRAHA 10
    email: dingir@dingir.cz

    design a webmaster Vojtěch Tutr

Opustit víru, opustit společenství. Jaké to je?

• "Uvědomila jsem si, že se trápím a jsem nešťastná. Více mi to bralo nežli dávalo. Byla jsem rozcitlivělá, přecitlivěle jsem reagovala na hlouposti.... Už jsem nemohla dál, nemohla jsem se přetvařovat a nalhávat si, že je to v pohodě a je správné, že zůstávám mezi nimi."
• "Už jsem toho všeho měla po krk a myslela na jediné, že chci pryč a na všechno zapomenout."
• "Ten půlrok rozhodování [o odchodu] jsem nemohla pořádně spát. Hodně jsem zhubla. Cítila jsem se vyčerpaná. Pobyt ve sboru mě netěšil a nejhorší bylo si to přiznat. Po odchodu se nic nezměnilo. Dál jsem byla jako tělo bez ducha, unavená, vysílená.... Navíc s výčitkami svědomí a steskem. Střídal se smutek a radost. Smutek po lidech a radost, protože jsem po dlouhé době prožívala svobodu. Všechno se mi rozmlžilo. Teď po půl roce se z nejhorší krize začínám dostávat a uklidňovat, asi to chce čas...."
• "Po odchodu jsem prožívala něco jako bolestivý rozchod s přítelem. Jako když opustím někoho, koho mám ráda. Moc bych si přála, abychom spolu zůstali, a přesto s ním nemůžu být a žít dál. Protože to nemá smysl. Tak něco podobného. Chvíli jsem litovala sebe, pak zase lidi ze sekty. Chvíli jsem měla vztek. Byla jsem přecitlivělá, podezřívavá a sama."
• "Po odchodu jsem se cítil výborně, svobodně. Jako odstěhování se od rodičů, od mámy. Poznávání svobody. Hodnotím to jako nejlepší období mého života. Cítil jsem se skvěle, byl optimista a neuvěřitelně tolerantní (teď už tolik nejsem), nerozčiloval se nad maličkostmi. Takový blahosklonný pohled na svět."
• "Jsem člověk, který neumí žít ve světě. V sektě jsem byla schovaná. Špatně se přizpůsobuji změnám. Cítím se nezakořeněná. Protože v době, kdy se člověk normálně ve světě a společnosti zabydluje - najde si partnera a založí rodinu - jsem byla v sektě. Nevím, jestli se mi někdy podaří tyhle zkušenosti dohnat. Dvanáct let je dlouhá doba. Cítím se být cizincem, nerozumím světu, lidem, politice, systému. Je pro mne obtížné se někam zařadit. Dlouhou dobu jsem byla sama a teď mne samota tíží. Potřebuji být mezi lidmi a bojím se, že to nesvedu."
• "Dá se říci, že u mne nastalo zvnitřnění. Bolí to, ale má to pozitivní výsledky."
• "Přehodnotit jsem musela téměř vše. Od vztahů k lidem, k sobě samé, k rodině, ke škole, neposledně k bohu."
• "Změnil jsem vidění světa. Ze zjednodušujícího černobílého modelu na vědomí, že svět takový (zřejmě) není."
• "Mám velkou potřebu boha uctívat a sdílet svoji víru s ostatními věřícími. Ale nejsem členem žádné církve. Necítím se ještě být "zahojená". S dětmi a přáteli občas zajdu na různé bohoslužby, do kostela, modlitebny... Nikde se mi to zatím příliš nezamlouvá a nechci se rychle někam zařadit. Jen hledám a doufám, že najdu."
• "Nehledáme jinou církev ani nic podobného neplánujeme. Jsme rádi, že máme klid."
• "Vím, co je to sekta anebo církev. Udělala jsem si o tom obrázek. Setkala jsem se se smutky, bolestí, pochybováním atd. Poznala jejich myšlenkové pochody a jalové dodržování dogmatu. Ale nehodnotím to jako negativní věc. Člověk tím musí projít, aby dospěl."
• "Jsem ráda za to, že jsem tuto zkušenost prožila. Nejenom, že jsem o zkušenost bohatší, ale je to vlastně očkování proti dětským nemocím a ty už nikdy nedostanu. Tou nemocí by si měl projít každý, tu závislost v sobě všichni máme. A ti lidé, kteří tomu nepropadli v mládí, tak k tomu mají sklon propadnout později třeba v politice nebo v rodině..."
• "V sektě jsem našla přátele. Většina z nich také odešla. Dodnes se s nimi stýkám a jsem za ně vděčná."
• "Bylo tam hodně zajímavých lidí a dobré je, že jsem je poznala."
• "Děsí mne, že to, co jsem zažil, jsem si způsobil sám a dobrovolně. Dobrovolně jsem si určil mantinely a zavřel se do klece. Ta klec byla pochopitelně nepřirozená. Žil jsem podle pravidel, ke kterým člověk dojde až na konci života, protože ta pravidla předpokládají prožitý život, zkušenosti, spoustu trápení a chyb. Byl jsem tehdy přesvědčený, že jsem našel, co jsem hledal. Všechno jsem dělal upřímně, s čistým srdcem - tak jsem to cítil a nepřetvařoval se. A bylo to špatně."
• "Těžko si zvykám na svobodu. Přináší totiž nejistotu a zodpovědnost. Být sama sebou vyžaduje jistou dávku odvahy. Učím se dělat chyby a zvykat si na to, že je to potřebné a hlavně normální. Delší dobu jsem se totiž prala a musela jsem přijmout možnost, že když udělám něco špatně, tak se svět nezhroutí. Musela jsem přijmout možnost, že se mohu rozhodnout špatně a nést z toho důsledky."
• "Problém, který mne trápí, je černobílé vidění světa. Byl jsem v ohraničené a bezpečné komunitě a teď jsem v ohrožujícím světě. Odešel jsem z jasných zákonů, věděl jsem, co je pravda a co ne. Teď žiji ve světě, kde si každý myslí a dělá, co chce. Jak mám poznat, kde a co je pravda?"

Odpovědi z dotazníků. Zdroj: Markéta Brabcová, Posttraumatické stavy osob, které odešly ze sekt a nových náboženských společností - důsledky členství a adaptace, magisterská práce obhájena na Husitské teologické fakultě UK, Praha 1998. Vybral Zdeněk Vojtíšek.