Témata Dingirů
Články a klíčová slova
Ročníky 1998 a 1999 (na starém webu)
Ročník 1998
Ročník 1999
Ročník 2000
Ročník 2001
Ročník 2002
Ročník 2003
Ročník 2004
Ročník 2005
Ročník 2006
Ročník 2007
Ročník 2008
Ročník 2009
Ročník 2010
Ročník 2011
Proč Dingir
Vydavatel
Redakční rada
Hledisko šéfredaktora
Grafická úprava
Inzerce
Předplatné Dingiru
Seznam knihkupců

religionistický časopis o současné náboženské scéně   
   

Šamanství v Dingiru

Setkávání duchovních tradic není v lidské historii ničím výjimečným. Ale počet podnětů, jimž je dnešní západní člověk při svém duchovním tázání vystaven, přece jen mimořádný je. Není divu, když je v této mnohosti hledáno to, co je na počátku všech duchovních tradic a co je jejich jakousi společnou podstatou. Současná obliba šamanství je patrně nejlépe vysvětlitelná únavou z mnohosti různých tradic a snahou sestoupit kamsi za ně, až k samým duchovním kořenům lidstva.

V tomto čísle časopisu Dingir ponecháváme otevřenou otázku, zda tento pokus o směřování k duchovní podstatě má se šamanstvím archaických etnik společného o mnoho více než jen jméno. Ivan Štampach v úvodním článku tématu klade vedle sebe jevy, zařazované do antropologické a religionistické kategorie šamanismu, i jevy, často označované jako neošamanismus (nebo snad méně šťastně jako novošamanismus). O šamanismu i neošamanismu hovoří také účastníci rozhovorů (tentokrát jsou v Dingiru rozhovory dva): Pavlína Brzáková a Piers Vitebsky. Při hledání toho, co šamanismus a neošamanismus spojuje, bychom každopádně byli úspěšnější v oblasti duševního prožívání než při srovnávání společenského kontextu. Průvodcem v prvně jmenované oblasti je nám zde Pavel Dušek ve svém článku "Cesty k transu". Tento článek časopis otvírá a předjímá jeho téma.

Původní etnika reprezentuje mezi dalšími články našeho tématu studie Lívie Šavelkové o amerických indiánech. Naopak novodobé západní šamanství si nelze představit bez spisovatele Carlose Castanedy, o němž obdivně i kriticky referuje Petr Turecký. Nechceme se nad selháváním tohoto spisovatele pohoršovat, protože selhávání v roli duchovních vůdců zajisté není omezeno jen na neošamanismus. Proto se ani nezabýváme případem jiného selhání, tentokrát v českých poměrech: roku 2001 se těžce otrávilo 32 účastníků semináře s českým (neo-)šamanem Petrem Chobotem po požití čaje, jenž jim měl poskytnout mimořádné spirituální prožitky. Ostatně - pokud můžeme soudit z kusých zpráv - většina těch, jež Petr Chobot ohrozil na životě, ho nestíhá velkými výčitkami.

Lidé ze skupiny Petra Chobota se pohybovali v prostředí hnutí Nového věku, v jehož rámci se neošamanismus rozvíjí. Na tuto souvislost jasně ukazuje článek Vojtěcha Tutra o aktivitách na jihočeském statku pod vedením dalšího šamana, Miroslava Kašpara. I toto duchovní centrum ve Skřidlech nás přesvědčuje, že šamanství je v západních společnostech na přelomu 20. a 21. století nepřehlédnutelným jevem.

Zdeněk Vojtíšek