Setkávání duchovních tradic není v lidské historii ničím výjimečným. Ale počet podnětů, jimž je dnešní západní člověk při svém duchovním tázání vystaven, přece jen mimořádný je. Není divu, když je v této mnohosti hledáno to, co je na počátku všech duchovních tradic a co je jejich jakousi společnou podstatou. Současná obliba šamanství je patrně nejlépe vysvětlitelná únavou z mnohosti různých tradic a snahou sestoupit kamsi za ně, až k samým duchovním kořenům lidstva.
V tomto čísle časopisu Dingir ponecháváme otevřenou otázku, zda tento pokus o směřování k duchovní podstatě má se šamanstvím archaických etnik společného o mnoho více než jen jméno. Ivan Štampach v úvodním článku tématu klade vedle sebe jevy, zařazované do antropologické a religionistické kategorie šamanismu, i jevy, často označované jako neošamanismus (nebo snad méně šťastně jako novošamanismus). O šamanismu i neošamanismu hovoří také účastníci rozhovorů (tentokrát jsou v Dingiru rozhovory dva): Pavlína Brzáková a Piers Vitebsky. Při hledání toho, co šamanismus a neošamanismus spojuje, bychom každopádně byli úspěšnější v oblasti duševního prožívání než při srovnávání společenského kontextu. Průvodcem v prvně jmenované oblasti je nám zde Pavel Dušek ve svém článku "Cesty k transu". Tento článek časopis otvírá a předjímá jeho téma.
Původní etnika reprezentuje mezi dalšími články našeho tématu studie Lívie Šavelkové o amerických indiánech. Naopak novodobé západní šamanství si nelze představit bez spisovatele Carlose Castanedy, o němž obdivně i kriticky referuje Petr Turecký. Nechceme se nad selháváním tohoto spisovatele pohoršovat, protože selhávání v roli duchovních vůdců zajisté není omezeno jen na neošamanismus. Proto se ani nezabýváme případem jiného selhání, tentokrát v českých poměrech: roku 2001 se těžce otrávilo 32 účastníků semináře s českým (neo-)šamanem Petrem Chobotem po požití čaje, jenž jim měl poskytnout mimořádné spirituální prožitky. Ostatně - pokud můžeme soudit z kusých zpráv - většina těch, jež Petr Chobot ohrozil na životě, ho nestíhá velkými výčitkami.
Lidé ze skupiny Petra Chobota se pohybovali v prostředí hnutí Nového věku, v jehož rámci se neošamanismus rozvíjí. Na tuto souvislost jasně ukazuje článek Vojtěcha Tutra o aktivitách na jihočeském statku pod vedením dalšího šamana, Miroslava Kašpara. I toto duchovní centrum ve Skřidlech nás přesvědčuje, že šamanství je v západních společnostech na přelomu 20. a 21. století nepřehlédnutelným jevem.
Zdeněk Vojtíšek