 |
religionistický časopis o současné náboženské scéně |
|
religionistický časopis o současné náboženské scéně |
"Viděl jsem na YouTube záznam rockového koncertu, kde se zpěvák dostal do jakési extáze, vykřikoval slova 'Boží království jede, vaří smaží', 'Haleluja', 'Ježíš, Ježíš, nakopeme ďábla do pr...', 'Bůh! Bůh! Bůh'! Zpěvák řval jak šílený. Připomíná to nějakou americkou sektu, ale není to bohužel v Americe, ale u nás a tato skupina si říká Triumfální centrum víry. Připadá mi, že jsou tito lidé hrozně nebezpeční. Nebo se mýlím?" - K této čtenářské otázce připojuje redaktor listu, který otázku obdržel, ještě jednu: "Jedná se o sektu, nebo jen o nechutné zneužití křesťanské teminologie?"[1]
V časopise Dingir ponecháme odpověď na tyto otázky na samotných čtenářích. Spíše než aby přijali hotové názory, stojíme o to, aby hnutí víry porozuměli. V úvodním článku tématu proto naznačujeme kontext probuzenecké, a zvláště pentekostální (letniční) tradice, v němž hnutí víry (jehož součástí je kromě stovek podobných společenství také Triumfální centrum víry) vzniklo. Na tento krátký článek Zdeňka Vojtíška navazuje obsáhlejší pojednání teologa Milana Bubana, jehož záměrem je odlišit teologii hnutí víry od teologie křesťanského pentekostalismu. Milan Buban si pomáhá odkazem na E. W. Kenyona, z něhož hnutí víry čerpá (aniž by si to mnozí jeho jednotliví představitelé uvědomovali a připouštěli). Pavel Hošek pak v dalším článku diskutuje o bezpochyby nejvíce kontroverzním důsledku teologie hnutí víry - o přesvědčení, že každý skutečně věřící křesťan má nárok na uzdravení.
Za pomoci dvou pamětníků, pastorů Slova života Alexandra Fleka a Jiřího Zdráhala, rekonstruuje v dalším článku Zdeněk Vojtíšek vznik a vývoj prvního českého společenství hnutí víry. Do přítomnosti se naopak obrací Martin Kořínek, když hovoří s jedním ze dvou biskupů nově ustavené Církve živého Boha, biskupem Vítem Danem Kolingerem. (Druhým biskupem této církve je Petr Szlauer). K tématu patří také úryvek z letáku "Jak převést naše vykoupení do skutečného života" na třetí straně obálky. Otiskujeme ho proto, že dobře dokumentuje teologii hnutí víry a že to činí autentickým jazykem těch, kdo k tomuto hnutí náležejí. Tento leták byl součástí časopisu Voda života, prvního českého časopisu hnutí víry. Tři zmenšené obálky tohoto časopisu z roku 1991 jsou otištěny na zadní straně obálky Dingiru.
K porozumění hnutí víry jsou třeba ještě dvě následující poznámky. Především: zdaleka ne všichni ti, kdo tvoří jednotlivé sbory hnutí víry, jsou seznámeni s jeho naukami. V tomto hnutí je obvyklé přistupovat k víře poněkud "živelně" a přebírat důrazy a kazatelské závěry bez dlouhého promýšlení. Důležitá je především akce - zasáhnout, oslovit, přitáhnout a získat posluchače je daleko více žádoucí než hluboce uvažovat. Stává se, že ani kazatelé a hlasatelé hnutí víry nemají to, co říkají, moc promyšlené.
A to druhé: sbory hnutí víry většinou poměrně rychle opouštějí radikální doktríny a přibližují se ostatním probuzeneckým, především pentekostálním společenstvím. Děje se to tím, jak jejich příslušníci stárnou a osobnostně a duchovně vyzrávají. "Pro Triumfální centrum víry jsme dnes vlastně jako odpadlíci," říká Alexandr Flek, zakladatel prvního sboru hnutí víry u nás, v rozhovoru, jehož část je otištěna na str. 57. Je proto pravděpodobné, že za deset let bude podobná slova, jaká jsou dnes zachycena na YouTube, vykřikovat nějaký mladší kazatel v nějakém mladším společenství hnutí víry.
[1] Dopis čtenáře obdržela v červnu 2008 redakce Katolického týdeníku.
Zdeněk Vojtíšek