Fanoušek a redaktor Rock & Popu říká:

Téměř zbytečné obavy ze satanovy hudby

Petr Korál

V myslích řady lidí jsou hluboce zakořeněné falešné mýty a zbytečné předsudky o "květech zla", jimiž je prorostlý druh moderní hudby zvaný heavy-metal, zjednodušeně též "satanská či satanova hudba". Útoky proti heavy-metalu přicházejí buď z fanatických náboženských kruhů, kterým se v heavymetalových textech příčí byť jen zmínka o satanovi, krvi či smrti, ale také ze strany některých hudebních nezasvěcenců a laiků, kteří jsou často schopni tento hudební styl šmahem odsoudit a označit ho za zvrhlý a fašistický. Bohužel, těchto nálepek není často ušetřen ani obyčejný rock'n'roll či rock...

O rock'n'rollu coby hudbě ďáblově se mluvilo a psalo už v šedesátých letech. Daleko důrazněji to však začala "schytávat" až o něco později slavná hardrocková skupina Black Sabbath. Přišla totiž s texty, v nichž se to hemžilo různými okultními a "pekelnými" symboly. Přitom členové soubory nikdy nebyli skutečnými satanisty a sami dnes říkají: "Vždycky jsme se zajímali o tzv. temné záležitosti, spiritismus, černou magii apod., ale nijak zvlášť aktivně. Navíc jsme měli rádi filmové horory, a tak jsme si řekli: zkusíme dělat něco na jejich způsob v muzice." Jinými slovy - jejich texty jsou vlastně stejnou pohádkou a svým způsobem šokujícím divadýlkem jako zmíněné filmy. Nic víc než show a efektní druh zábavy, v níž nejde o žádné hluboké poselství. To se týká textů většiny rockových a metalových skupin, u nichž se tak či onak objevuje Satan, démoni, témata zla v různých podobách včetně stylizovaných výrazů protestu vůči katolické církvi, strašidelné, krvavé či jinak morbidní motivy atd.

Nejvýrazněji a nejčastěji s těmito výrazovými prostředky pracují právě heavymetalové kapely, zejména ty, které jsou řazeny do žánrů označovaných death metal nebo black metal. Právě ony se nejvíce potýkají například s cenzurou, a to i v natolik demokratické zemi, jako jsou Spojené státy (například kontroverzní obaly jejich desek nesmějí být vystavovány v některých obchodech anebo musí mít i druhou, jakousi umírněnou verzi apod.).

Prvně zmíněný death metal se od těchto textů začal již před časem odvracet a zabývá se podstatně více "realitou". Soubory s ostře antikřesťanskými, ba přímo blasfemickými texty, jako jsou třeba američtí Deicide, dnes patří k výjimkám. Jejich šéf Glen Benton, který sám sebe považuje za nekompromisního bojovníka proti "lživé víře", si před lety nechal demonstrativně vypálit na čelo obrácený kříž a prohlásil, že ve svých třiatřiceti - tedy ve věku, kdy byl ukřižován Ježíš Kristus - spá chá sebevraždu. Nicméně ani jeho nelze brát až tak vážně: nedávno (zřejmě v souvislosti s tím, že "jeho čas" už se pomalu blíží) vzal toto své prohlášení zpět...

Trochu jinak je to v black metalu, stylu, který počátkem 80. let přivedla k životu britská trojice Venom a dále ho rozvíjely skupiny jako Bathory, Hellhammer, Celtic Frost a další; u nás pak zejména Törr, Root a Master's Hammer. Tato metalová odnož se, jak už název napovídá (černý kov), v první řadě vyznačuje právě všelijak "ďábelskými" texty, v některých případech přímo ovlivněnými myšlenkami kupř. známého okultisty a svérázného filozofa Aleistera Crowleyho nebo Satanskou biblí Anthona Szandora LaV eye, zakladatele První církve Satanovy.

Black metal se na přelomu 80. a 90. let zdál býti uzavřenou událostí, ale pak se ve Skandinávii - hlavně v Norsku - objevila jakási druhá generace blackmetalových kapel (Burzum, Mayhem, Dark Throne...), která vyrukovala s nesmiřitelnou (mnohdy až nenávistnou), vysloveně antikřesťanskou ideologií. Ta už nevychází z LaVeye a většinou ho dokonce odmítá - namísto toho hlásá "pravý" satanismus, hrdě opěvuje vikingské (tj. pohanské) tradice norského národa a lze vysledovat též některé jednoznačně nacion alistické a až téměř fašistické prvky. Dotyčné kapely si rovněž vytvořily specifickou image: muzikanti mají při koncertech a na propagačních fotografiích hrůzostrašně pomalované obličeje (tzv. "war paint" nebo "corpse paint") a na sobě "válečnické" doplňky - nábojnicové pásy, řetězy, hřeby.

Pokud vše zůstávalo čistě v rovině hudební, dalo se nad tím ještě přimhouřit oko, jenomže členové některých skupin a jejich příznivci přešli od slov k činům, přesněji řečeno k sérii žhářských útoků na starobylé křesťanské kostely... Začalo být jasné, že existuje "cosi shnilého ve státě norském". Vše vyvrcholilo v roce 1993 zabitím vedoucího skupiny Mayhem Euronymouse jeho kolegou Countem Grishnackhem z konkurenčních Burzum. Vyneslo mu to 21 roků pobytu ve vězení. Další muzikant zvaný Faust z kapely Emperor dostal čtrnáct let za vraždu homosexuála. Toto jsou ale zcela výjimečné excesy, které nemají se samotnou muzikou moc společného. A pokud přece, jde o činy lidí s chorým mozkem, zralých na dlouhodobý pobyt v psychiatrické léčebně.

Přesto právě tato nepříliš radostná záležitost vyvolala ohromnou vlnu zájmu o novodobý black metal. Po celém světě se vyrojily stovky "temných" satanistických hudebních spolků, avšak naštěstí v drtivé většině už ani zdaleka tak militantních - Českou republiku nevyjímaje. K nejznámějším tuzemským představitelům této scény patří formace Enochian, Maniac Butcher, Sorath, Unclean nebo Isacaarum, které už vesměs disponují i oficiálně vydanými nahrávkami na CD. Jsou distribuovány také do zahraničí a u nás se prodávají v několikasetkusových nákladech. To je zdánlivě málo, ale hudební trh je obecně přesycený a s obdobně nízkou prodejností se setkává většina rockových desek.

Pokud jde o koncerty, blackmetalisté nejčastěji vystupují na menších festivalech za účasti několika "tvrdých" - nejen black metalových - souborů. Neuzavírají se tedy do žádného vnitřního ghetta a běžně spolupracují i s jinak zaměřenými kapelami, což také o něčem svědčí. Průměrná návštěvnost těchto akcí je dvě stě, tři sta lidí (leckdy i méně) a black-skupiny na pódiu nepředvádějí žádné krvavé rituály: neznalé mohou provokovat maximálně již zmíněným šokujícím líčením, případně vyhraněným okruhem svých fanoušků, z nichž někteří vypadají podobně a další jsou alespoň vybaveni satanistickými proprietami jako pentagramy a obrácenými kříži na krku. O opravdovém satanismu toho však tito -náctiletí hoši (výjimečně i dívky) vědí pramálo a většinou je zajímá jen a jen muzika.

Dalším hlubokým omylem je představa, že na těchto koncertech "frčí" ve velkém drogy - na rozdíl od různých house party a diskoték, kde jsou bohužel různé chemické preparáty poměrně běžnou záležitostí, se metalisté spokojí "pouze" s alkoholem a ani s jeho požíváním to není zas tak divoké.

Shrnuto: heavy metal, včetně black metalu, není ve své podstatě nijak výjimečně škodlivou záležitostí a satanistické prvky, s nimiž operuje, nejsou často ničím víc než obyčejnou - někdy ve své naivitě až legrační - hrou. A lidé si přece tak rádi hrají, a co si budeme povídat, také rádi bojí...

 


skupina ROOT: píseň "666"

666 je 666.
Toto číslo nosí Rootan hrdě na prsou.
Je to číslo nejmocnější -
The Beast jej všichni zvou!
Utvořme kruh s pěti body,
skloňme dolů hlavy,
uvidíme věci mocné,
žádné bludy, žvásty, klamy...

Prohlédne vás jednou provždy
Rootan - Temnot mocný pán,
neskryjete před ním nic,
nejste pro něj hlavolam!
Tak pomněte, že tuto sílu
z hlubin země prýštící
nezastaví nikdy nikdo,
je to síla smrtící!

(skupina Root používá termínu 'Rootan' jako synonymum slova Satan)